Želva paprsčitá - chov

Dalším, již devátým nejrozšířenějším druhem suchozemské želvy v dnešní době v Česku je želva paprsčitá. Patří již mezi druhy jednak obtížně chovatelné, na trhu málo dostupné, silně chráněné, a hlavně náročné na chovné prostory díky své velikosti v dospělosti – právě proto na ně lze narazit pouze u vybraných chovatelů specialistů, a ani v ZOO je běžně neuvidíte (spíše výjimečně, například ve Wroclawi v Polsku). Skupinu želv tohoto druhu chovám již skoro deset let a myslím si, že s ním mám již dostatek chovatelských zkušeností.

Tento článek je opět určen ryze začátečníkům a patři do skupiny článků pro začátečníky, aby získali základní informace o příslušném druhu želv. Pokud mohu poradit: ten, kdo nemá s chovem suchozemských želv zkušenosti, měl by se tomuto druhu želv vyhnout! Latinský název pro tento druh většině vůbec nic neřekne – je to Geochelone radiata.

V tomto článku najdete opravdu pouze základní informace pro chov tohoto druhu suchozemské želvy, naservírované laicky a zběžně – vše, co by měl vědět každý začínající chovatel, který se hodlá chovem zabývat, jednoduše to nejdůležitější pro paprsčitou želvu a její chov. Budu se snažit vše popsat česky, bez používání speciálních výrazů a vše maximálně zjednodušeně. Pro toho, kdo chce vědět kompletní informace pro tento druh, je určen speciální profesionální článek, konkrétně pro želvu paprsčitou zde: Geochelone radiata – chov, kde je to vše probráno do hloubky, profesionálně, a pro absolutního laika-začátečníka možná v některých pasážích už méně srozumitelné.

Želva paprsčitá se vyskytuje výhradně na Madagaskaru. Dorůstá se velikosti: samec i samice dorůstají až 40 cm a 16 kg. Dožívá se v přírodě přibližně 80–120 let, tak jako většina suchozemských želv – s tím už nás želvy nepřekvapí. Samec má silně prohnutý spodek krunýře dovnitř, a to z důvodu lepší stability při páření.

Stravu v zajetí potřebuje tento druh obvyklou i pro mnoho jiných druhů suchozemských želv, a to nejlépe luční směs. Úplně nejvhodnější je list i květ pampelišky, jitrocel, řebříček, jetel... a další traviny včetně kvalitního sena. V zimním období si vystačíme s čínským zelím, čekankou a senem. Velmi omezeně a raději vůbec dáváme nějaké pochutiny jako ovoce... Snažíme se tomu vyhnout co nejvíce nebo podáváme pouze v určitém ročním období, držíme želvy spíše na dietní stravě – kvalitním senu. Úplně se snažíme vyhnout krmení klasickým salátem, je to pro ně krajně nebezpečné, ale to už bylo řečeno tisíckrát!!! V chovu je to dostatečně vyzkoušené a dle mých zkušeností soudě jak podle tvaru krunýře, tak zdravotního stavu želv, je to takto vhodné.

Želvu paprsčitou můžeme chovat při dodržení určitých pravidel chovu bez obav od května do září ve venkovním výběhu nejlépe s temperovaným úkrytem (vytápěná bouda nebo skleník) nebo na balkóně, opět s případnou temperací úkrytu. Ten vždy želva potřebuje dostatečně velký, nejlépe izolovaný, kam se schová před sluncem a případnou nepohodou a nedojde v něm k velkému poklesu průměrných teplot v delším časovém rozpětí. Jako studenokrevný plaz neumí regulovat svoji teplotu, a tak je želva životně závislá na chovných teplotách, které se pohybují během dne (měřeno ve stínu) průměrně okolo 23–27 °C, tak jako v jejich domovině na Madagaskaru. Tento druh dobře snáší i vyšší teploty.

Do domácího prostředí se tento druh sice hodí, ale nároky na prostor a teploty jsou značné. Proto, pokud opravdu želvu budete chovat, tak prostředí chovu by mělo být u menších želv v teráriu a u velkých je ideální želvím stole, s ohledem na simulace teplého období. Zde umístíme výhřevný zdroj, hlavně UVB osvětlení a popřípadě další nutné osvětlení, a další nezbytnosti, jako jsou misky, substrát a možnost se ukrýt. Chov v bytě na podlaze není pro želvy všeobecně vhodný, na ten předem zapomeňte – pro tento druh želvy je to i krajně nebezpečné, a při delším takovémto způsobu dochází k deformacím krunýře (rachitida)!!!

Želva paprsčitá snáší běžně 4–6 vajíček (dle snášení chovatele) a bez použití inkubátoru se nám malé želvičky nikdy bohužel nevylíhnou, protože denní průměrná teplota pro inkubaci želv tohoto druhu je opět v rozmezí 27–33 °C. Součástí želvy je její tvrdý krunýř, ze kterého nemůže nikdy vylézt (jak se děti někdy mylně domnívají), a zároveň je to i její ochrana při pádu, proti vetřelcům či jiným přírodním vlivům. Vlastní odchovy zatím nemám, ale želvy jsou již ve velikosti, kdy by toho měly být schopné.

Želva paprsčitá jako druh suchozemské želvy nezimuje a ani nevyžaduje výraznější odpočinkové období, je aktivní celoročně pouze s mírným kolísáním aktivity a částečným útlumem. Chovatelům, pokud vytvoří vhodné podmínky, se obtížně daří tento druh množit, protože potřebují specifické inkubační postupy včetně kolísání teplot a vlhkosti.

Z dovozu nikomu tento druh kupovat nedoporučuji (pokud to není přímo od chovatele), protože želvy trpí při dlouhé přepravě stresem, nemocemi a jejich kondice je povětšinou velmi špatná – pokud se přidá následný laicky pojatý chov, jsou problémy dílem okamžiku. Sehnat dospělé jedince se rovná spíše zázraku, a to za nemalé finanční prostředky, proto je lepší zakoupit malé želvy.

Tento druh potřebuje při nákupu či prodeji CITES, podléhá registraci a je silně chráněn!!!

1. Želva zelenavá – Testudo hermanni
2. Želva vroubená – Testudo marginata
3. Želva stepní – Testudo horsfieldi
4. Želva žlutohnědá – Testudo graeca
5. Želva pardálí – Geochelone pardalis
6. Želva uhlířská – Geochelone carbonaria
7. Želva skalní – Malacochersus tornieri
8. Želva hvězdnatá – Geochelone elegans
9. Želva paprsčitá – Geochelone radiata