Chov želv v hoblinách

Protože část chovatelů suchozemských želv chová své svěřence na hoblinách jako na podložním substrátu, rozhodl jsem se na toto téma sepsat samostatný článek. Nepředpokládám, že po jeho přečtení všichni zastánci či odpůrci rázem změní svůj názor, avšak každý chovatel by měl znát reálná rizika, zápory i klady používání toho či onoho materiálu v chovu. I když každý, kdo zná mé stanovisko, ví, že jsem velkým odpůrcem tohoto podkladu a nijak se tím netajím, musím upřímně přiznat, že i hobliny mají v určitých specifických případech své opodstatnění.

Pokusím se celou problematiku popsat maximálně nezaujatě z pohledu zkušeného chovatele suchozemských želv, a to rozhodně ne proto, abych popouzel konkurenci nebo chovatele s odlišným názorem. Rád bych proto připomněl již tolikrát opakovanou pravdu: K chovatelskému cíli vede celá řada cest a každá může být různě obtížná.

Možná se v textu budu občas opakovat, jelikož na svém webu toto téma otevírám poměrně často, ale zde se pokusím dát všem poznatkům ucelenou formu a poskytnu prostor i pro názory jiných chovatelů. Pojďme si nejdříve rozebrat zápory a klady chovu želv na hoblinách.

To jsou asi veškeré klady a zápory hoblin využívaných v chovu suchozemských želv. Není jich málo, ale ani moc. Kdokoliv podlehne kouzlu dřeva, by si měl uvědomit, že tento podklad ani vzdáleně neodpovídá přirozenému přírodnímu prostředí, v němž želvy v domovině žijí – a to materiálem, konzistencí ani tvrdostí. Totéž sice platí i o jiných materiálech (např. o čistém kokosovém vláknu s pískem), avšak ty splňují alespoň některé fyziologické podmínky. Pokud do nich navíc přimícháme obyčejnou hlínu, blížíme se přírodnímu podkladu už velmi blízko (složení: písek, kokos, hlína).

Ale vraťme se k hoblinám. Při jejich případném použití se přikláním k variantě umístit je pouze na 1/3 chovného prostoru, a to výhradně za účelem vytvoření vlhké úkrytové části. Zbývající 2/3 plochy by měly tvořit kamenné a sušší zóny. Jedině tak bude chovné zařízení alespoň částečně splňovat správné chovatelské podmínky. Častá výměna (zejména z hygienických a zdravotních důvodů) by měla být absolutní samozřejmostí. Zásadně pak nelze souhlasit s celoživotním chovem suchozemské želvy na hoblinách jako na jediném a celoplošném substrátu.

V žádném případě také nedoporučuji odebírat hobliny od truhlářů, neboť v truhlářských dílnách se pracuje nejen se surovým dřevem, ale i s celou řadou jiných chemických materiálů. Používání lepidel, pojidel, mořidel či laků je zde na denním pořádku a hrozí reálné nebezpečí vážného poškození zdraví zvířete.

Velkým problémem je také přerůstání drápků, jež si želva na měkkém dřevě nemá kde obrousit. Na druhou stranu nelze popřít výbornou schopnost hoblin udržet trvale vlhké prostředí, což lze zúročit u dlouhodobě přesoušených jedinců či silně dehydratovaných zvířat, která dokážou vlhkost efektivně vstřebávat celou plochou těla zejména během nočního klidu.

1) Helena: „Dobrý den... Zkoušela jsem hobliny u své hermanky (Testudo hermanni), která byla v zimě poněkud sušší. U ní to ihned zabralo, měla krásně hladký plastron a faldíčky. Spala zavrtaná v hoblinách a moc se jí to líbilo. Naproti tomu Horsovi (Testudo horsfieldi) se to vůbec nelíbilo, do vlhka nevlezl, hobliny odhrabával. Nevýhodou bylo, že ačkoliv bylo jídlo na tácku, zvířata do něj neustále tahala hobliny a voda byla plná dřeva. Navíc hobliny jsou po navlhčení kyselé a pH se zvyšuje (koně na nich mívají hnilobu kopyt, takže u želv by mohly hrozit plísně krunýře). Pozor také na riziko pozření ostré třísky. Jako nouzové řešení na noc pro „sušenky“ to ale v krabičce s vlhkými hoblinami možná smysl má...“

2) Daniel: „Mezi další zápor hoblin bych označil nesprávný vývoj pohybové soustavy želv celoživotně chovaných jen na nich. Hobliny nikdy neposkytnou kompaktní a pevný podklad, což může mít negativní následky zejména u velkých a těžkých želv. V přírodě se přece pohybují po pevném povrchu, nikoliv na něčem, co jim klouže a brání v přirozeném pohybu. To je můj skromný názor.“

3) Markéta: „Jdu se veřejně přiznat – používám hobliny. Mám dvorního truhláře, který mi zaručí čisté dřevo bez laků a bez třísek (I. jakost). Moje krasavice *T. marginata* je mají ve třetině terária přímo pod výhřevkou. Zbytek tvoří hlína s pískem, oddělená kamennou rohožkou. Každý večer hobliny prostříkám rozprašovačem, aby byly vlhké. V noci mají zajištěnou vlhkost a chládek, ráno zase vylézají nahřát krunýře. S plísní jsem za 2 roky nezaznamenala jediný problém. Holky se do nových, voňavých hoblin vždy s radostí vrhají. Za mě tedy – žádný problém, alespoň prozatím!“

Dokáži si živě představit, jak tento článek nadzvedne ze židle zastánce i zapřisáhlé odpůrce tohoto hojně diskutovaného substrátu. Účelem nebylo nikkoho poučovat, nýbrž objektivně nastínit klady a zápory. Věřím, že někdo dokáže mít s hoblinami dobré výsledky, ale patrně jen při krátkodobém použití a v kombinaci s jinými podklady. Většina chyb pramenících u začátečníků spočívá v neschopnosti rozpoznat aktuální potřeby zvířete (kombinace vlhkosti, teploty a délky svícení). Začátečníci dokážou želvu snadno přehřát i na vlhkém podkladu, a když se pak objeví zdravotní problémy, svedou vše jednoduše na substrát. Toho pak velmi ráda využívá chovatelská „konkurence“.

Já osobně hobliny nepoužívám a nejsem jejich zastáncem, přesto se mi chov daří – stejně jako se daří chovatelům, kteří na ně nedají dopustit. Kde je tedy pravda? Pouze v získaných zkušenostech! Schopnost rozpoznat, co želvy právě v danou chvíli potřebují, se nedá plně přenést na papír; získáte ji jen roky pozorování. Výběr substrátu je tak z mého pohledu až druhotnou záležitostí. Jde jen o to, abychom zvířeti co nejlépe napodobili přírodní podmínky. Pokud se nám to podaří, máme vyhráno.

Všem chovatelům bez ohledu na to, jaké podestýlce dáváte přednost, přeji co nejméně chovatelských problémů a zdravé želvy po mnoho let!