Želvy a jejich vnitřní svět

Vnitřní duševní svět našich želv

Nevím, jak to přesně nazvat, ale nejvýstižnější mně připadá napsat: Vnitřní (duševní) svět našich želv či želvy. Proto dnes napíšu něco co se možná bude některým chovatelům zdát jako nesmysl, ale dle mého mínění a zkušeností to zase tak není. Většina lidí považuje želvy za zcela neosobní zvířata bez duše, mozku, žijící si ten svůj želví život v daných prostorách bez nějaké návaznoati na nás chovatele a vztah je ryze pragmatický a váže se pouze na jídlo. Já osobně si to vůbec nemyslím a s některými želvami mám vytvořen až osobní vztah a je na nich vidět, jak je má přítomnost potěší.

Z mé strany to začíná pojmenováním jedince nějakym výstižnym jménem spojeným buďto se získáním želvy nebo nějakou příhodou s ní spojenou. Často se pak stává, že mě běhá po zahradě želva se jménem minulého majitele. Mezi oblíbené patří Max, Tína, Tygr, Gejša, Betynek.... a tak bych mohl dlouho pokračovat. Nejde vůbec o snahu vynutit si pozornost pomocí uplácení různými pamlsky, na což se dá vycvičit snad každý tvor a nejen suchozemské želvy, ale jde o úplně něco jiného, své o tom vědí hlavně chovatelé savců. I podobný vztah lze navázat se suchozemskou želvou a je až fascinující, jak tato, mnohými lidmi považovaná za zvíře s malou iteligencí, brzy pochopí, o čem to vše je a dokáže komunikovat s chovatelem - přítelem, člověkem.

Mnohokrát se přistihnu, jak k želvám mimoděk hovořím, pokud se vyskytuji v jejich blízkosti a za blázna se zatím osobně nepovažuji. Jelikož většina zvířat má i své jméno, je veškerá komunikace vedena v rovině čistě osobní a adresné. Věty typu, ahoj Pepíku jak se dnes máš a copak je u tebe nového, dané zvíře motivuje, že přijde na dosah ruky a nechá se bez problémů hladit na hlavě a krku. Což Vám cizí želva v žádném případě nedovolí a její reakce je zatažení hlavy na dlouhé minuty do krunýře.

Naopak velmi dobře vycítí přítomnost cizího člověka a ve většině případů mu tyto intimnosti nedovolí. Želvy chované ve venkovních výbězích si také dokáží vytvořit vazby na určitého člověka a již jeho přítomnost je dokáže motivovat, že se rozběhnou ze vzdáleného konce výběhu k Vám a nechají se lechtat pod krkem a očividně si to užíváme oba dva.

Jako příklad může posloužit například dopis jisté chovatelky, která popisuje barvitě jak jejich suchozemská želva samec Testudo hermanni - želva zelenavá, chovaný volně v bytě na každou návštěvu "útočí" a snaží se je kousat do nohou a je to prý opravdu zábavné jak se neustále vrhá na nohy návštěvníků. Samozřejmě se nikomu nic nestane, ale je vidět jak dokonale želva dokáže rozpoznat domácí obyvatele od jiných lidí. Prostě i v tom malém mozečku se skrývá i kus inteligence a rozumu :-))

Bohužel tento vztah se buduje léta a není to jako pes, který k Vám přilne během velmi krátkého období. Tak jako si želva na nový výběh zvyká i několik let, tak i k novému chovateli si musí najít cestu a sblížení je velmi postupné. Zato když už k Vám přilne, je to již opravdu natrvalo. Pokud se dané želvy musíte z nějakého důvodu zbavit, a to většinou prodejem, pak je loučení opravdu bolestné a vzpomínky zůstávají na celý život. Není to už jen nějaká želva, ale konkrétní mazlíček se jménem. Při úhynu je to ještě horší, ale naštěstí želvy při dobré péči žijí velmi dlouho a tato varianta je opravdu zřídkakdy.

Oko želvy, brána do duše

Často se mě lidé při nákupu malé želvy ptají jestli nebude samotné želvě smutno. Na tuto otázku asi není jednoznačná odpověď. Nechci nikdy, aby má odpověď byla ryze komerční, ale snažím se popravdě říci, co si o této problematice myslím a na každém pak je, jak se nakonec rozhodne. Je pravda, že 70 - 80% lidí, co si zakoupí jednu želvu, se za kratší či delší čas vrátí pro druhou, neboť dle jejich tvrzení je samotné želvě, která je vytržená z davu prostě smutno.

Je to možné i ne, odpověď nechám na každém z Vás. Dle mého mínění je želva v davu spokojenější a je prokázáno, pokud dlouhodobě chovanou skupinu želv rozdělíte, tak někteří jedinci na čas přestávají přijímat potravu, jsou najednou apatičtí a vyloženě strádají psychicky ze ztráty kamarádů, na které byli po dlouhá léta zvyklí. Nakonec to samozřejmě přežijí všechny, ale jde jen o podstatu věci, že želva jako plaz si je vlastně schopná uvědomit skutečnost, že přišla o dlouholetého kamaráda, přítele či jak to nazvat.

I u těchto živočichů platí: buď na mě hodný a já se Ti za to odměním. A proto nezapomeňte, že i suchozemská želva má svoji duši a potřebuje, tak jako každý, vlídné zacházení a co nejvhodnější podmínky pro život a odměnou Vám budou nejen vylíhnutá mláďata, ale i kamarádský vztah mezi tak odlišnými tvory jako jsou člověk a želva.

Copyright ©