Snášení želvích vajíček

Touhou většiny chovatelů suchozemských želv je rozmnožit je a dokázat odchovat mláďata. Cesta k tomu není jednoduchá, ale kdo má trpělivost, dočká se. Vysvětlovat, že k tomu všemu je zapotřebí vlastnit želvy obou pohlaví, je tak trochu obehraná písnička. V tomto článku se ale nebudeme věnovat vlastnímu množení, nýbrž pouze snášejícím samicím, které – pokud to nevíte – v plodném věku snášejí bez ohledu na přítomnost samce. Rozdíl je pouze v tom, zda vajíčka jsou, nebo nejsou oplodněná.

Vše spojené s případnou inkubací vajíček najdete v samostatných článcích:

• Inkubace želvích vajíček
• Inkubátory pro želvy
• Zkažená želví vajíčka

Zpátky k tématu: probereme postupně vše, co je se snášením spojené a hlavně důležité. Můžeme to shrnout do několika bodů, které celé toto období provázejí:

Často se setkávám s otázkami typu: Kdy je želva dospělá? Kdy začne snášet? To vše je těžko odhadnutelné a záleží na mnoha okolnostech, které chovatel může ovlivnit jen částečně, nikoliv zásadně.

Prvním předpokladem zahájení snášení je velikost suchozemské želvy daného druhu či poddruhu. Je pravdou, že u některých skupin může být v rámci druhu rozdíl ve velikosti dospělé želvy až 5–8 cm. Určitým předpokladem může být, pokud známe velikost matky, ale to u drobných chovatelů, co si želvu zakoupí z velkého množství jedinců, nelze prakticky určit. Větší chovatelé si sice vedou podrobné záznamy a mají dospělé želvy v oddělených skupinách, ale 100% se na to spolehnout nedá.

Druhým předpokladem je pohlavní vyzrálost samice – nikde není napsáno, že pokud je želva ve velikosti dospělce, je už pohlavně dospělá a začne snášet. Proč? To je jednoduché: ten, kdo chová želvy nevhodným způsobem, tomu rostou nepřiměřeně rychle a své konečné velikosti mohou dosáhnout už v rozmezí 3–5 let v extrémním případě. V přírodě (dle podmínek v dané lokalitě) počítejte se započetím snášení zhruba ve věku 15–20 let. V domácích chovech se želvy mají lépe a vhodně chovaná želva začíná snášet ve věku od 8 let (dle druhu).

Například mně letos poprvé snesla vajíčka želva druhu Geochelone pardalis, kterou mám od malá (dnes ve věku právě 8–9 let). Já osobně jsem se setkal s želvou druhu Testudo hermanni, která začala snášet ve věku 5 let (jméno má Hrbola) – zakoupil jsem ji už větší z domácího chovu, nevhodně živenou a mírně rachitickou.

Výsledek: Nedá se určit přesný čas, kdy je želva dospělá. Můžeme ho pouze odhadnout, pokud známe její minulost.

Častá situace: máte doma želvu, která je ve velikosti dospělce, neroste již, a přesto nesnáší. Tak sakra v čem je zádrhel? Pominu možné zdravotní problémy a zaměřím se na jiné možnosti. První je celkově nevhodný chov, který se rapidně liší od potřeb želvy daného druhu (nemůžete "předělat želvu" během pár let, když její vývoj formovaly miliony let). K podstatným předpokladům pro nastartování reprodukčního mechanismu u želv, které zimují, patří právě zimování.

Druhou podmínkou u některých druhů je první spáření se samcem – pokud ho nemáme, máme prostě smůlu a želva snášet nejspíš nezačne. Když se nám podaří dlouhodobě poskytnout želvě všechny tyto předpoklady, nastartuje se její periodické snášení dle zvyklostí druhu.

Jaká příprava? – můžete si říci. Ale tak jako se na porod připravuje každá matka, i na želvě se pozná, že bude snášet. Zkušený chovatel to pozná již nějaký týden před vlastní snůškou podle těchto příznaků:

• Krajně neklidná želva: Pobíhá neustále po výběhu, teráriu či jiných prostorách, snaží se lézt tam, kde by ji to jinak ani nenapadlo, a je nebývale čilá.
• Žere vše, co jí přijde pod nos: Cpe se neurvale hlínou, kamením a vším, co se dá sežrat. Důvod je jasný: k "výrobě" vajec potřebuje dostatek minerálů a hlavně vápníku. V přírodě to doplní pojídáním podloží, na kterém žije (obvykle vápencového původu). Pokud nemá možnost, snese vajíčka buď mírně kožovitá, nebo s tak tenkou skořápkou, že při manipulaci praskají (to je případ velkého nedostatku vápníku při chovu ve špatných podmínkách).

Očichávání země:
K výběru místa těsně před snášením slouží i jakýsi teplotní senzor, který má želva vrozený. Leze pomalu po výběhu, lehce rozhrabuje půdu předníma nohama a silně zem očichává, aby vybrala to nejvhodnější místo pro své potomstvo. Ze zkušeností se dá říci, že v tomto průzkumu nerozhoduje ani tak kvalita podloží, jako spíše teplota. Mnozí chovatelé poctivě připravují místa na snášení, vlhčí je, prokypřují... ale želva si snese jines. Jak to? Předem se nedá určit, pro které místo se želva rozhodne, a někdy je to to nejnesmyslnější místo (pod keřem v absolutním stínu atd.). Kde se to nám zdá ideální, to je pro želvu nesmysl. Toto období může trvat až jeden měsíc.

Denní doba:
Většina želv chovaných ve venkovních výbězích snáší za slunečného počasí během dopoledních hodin (pokud nezačne hrabat do 11 hodin, pak to pravděpodobně vzdá). Další čas je v podvečer po 17. hodině. Bavíme se ale o slunečném počasí – existují i výjimky (např. před bouří, kterou želvy vycítí dopředu, nebo na přímém slunci klidně po poledni). Shrnuto: 90 % želv snese v čase 7–11 a 17–21 hod. V terarijním chovu je to kdykoliv během dne.

Konečně hrabe:
Hurá, želva našla to pravé místo a začíná zadníma nohama hrabat. Zem je ale tvrdá, v podloží jsou překážky... a po chvíli snažení toho želva zanechá, přičemž po ní zůstává menší důlek (záleží, jak hluboko se dostala). Tento proces se může opakovat v horizontu několika dní, až se nakonec podaří najít pravé místo a zhruba po hodině hrabání jamky hruškovitého tvaru začne snášet.

Po snesení a srovnání vajíček v jamce zadníma nohama začíná fáze zahrabávání (trvá asi 30 minut). Želva dokáže vajíčka zahrabat tak důkladně, že za pár hodin nepoznáte, jestli snášela. Zkušený chovatel to pozná až během několika dní, kdy je ze sportovce opět beránek. Pokud máte větší výběh, je snaha o nalezení místa snášení většinou marná – proto je během května (u evropských druhů) nutný zvýšený dozor a častý monitoring.

Záleží na druhu, způsobu chovu a místních podmínkách (počasí, poloha výběhu vůči světovým stranám, nadmořská výška, přítomnost boudy či skleníku). Například chovatel používající skleník se dočká první snůšky zhruba o 14 dní dříve.

U běžných evropských druhů (zelenavé, vroubené, žlutohnědé) začínají první želvy snášet začátkem května a pak ideálně v intervalech po 20–30 dnech (celkově až 3× do roka, což je však spíše výjimečné). Zásadní obrat v snášení přichází každoročně s datem 21. 6. (letní slunovrat) – po tomto datu začne rapidně klesat počet snůšek a počátkem prázdnin to v podstatě skončí úplně. Tak dokonale to mají nastavené!

Většina chovatelů v teráriích nemění podmínky výrazně, takže želva může snášet kdykoliv během roku. Pokud chovatel simulačně dodržuje roční období, želva se přizpůsobí a snáší každý rok zhruba ve stejnou dobu (např. u mých Pyxis arachnoides je rytmus zcela čitelný). Je to přírodní alchymie – želvy potřebují pokles či nárůst teplot a vlhkosti. Chovatel to pozná až po letech praxe ("vyšší level").

Výrazná změna prostředí (např. úprava výběhu k lepšímu) může schopnost snášet na čas zablokovat. Želva si myslí, že byla přestěhována (čím starší, tím horší). Uvedu příklady z praxe:

• Gejša (Testudo marginata) – u nového majitele začala snášet až po 3 letech.
• Geochelone pardalis (želva pardálí) – výpadek ve snášení 4 roky po změně majitele.
• Malacochersus tornieri (želva skalní) – přestěhování do o 50 % většího "luxusního" výběhu mělo za následek jednoroční 100% výpadek ve snášení. Příroda se ošálit nedá!

Když želva dlouho nemůže najít místo (běhá i 2 měsíce) a pak se náhle zklidní, aniž by snesla, mezi chovateli se panikáří ohledně "zadržené snůšky". Řeší se veterináři, oxytocin či operace. Můj názor a mnohaletá praxe (u 10 druhů želv) je jiná: nechte to na přírodě.

V 100 % případů to dopadlo tak, že po zklidnění želva během několika dní samovolně vypudila vajíčka do volného prostoru (v boudě, na krmném místě), aniž by hrabala. Z těchto vajíček se sice nic nevylíhlo, ale želvy to zvládly bez zdravotních problémů. Zadržená snůška (v čistě psychologickém/hledacím smyslu) je podle mě fáma a výplod nedočkavců. Problém je pouze mechanický, kdy vajíčka nelze fyzicky vytlačit – tam je zákrok na místě. Zbytečně proto nepanikařte.

Příklad z praxe: Kamarádka chovatelka s dospělou Geochelone radiata (v hodnotě cca 130 tis. Kč) – ultrazvuk ukázal 5 připravených vajec, želva nesnesla a vyváděla. Odolala radám na oxytocin, nechala to na želvě. Přesně za rok želva snesla oněch 5 vajec spořádaně do jamky! To dokazuje obrovskou schopnost želv určit si samy, co s vajíčky provedou.

Každá podstatná změna při chovu želv přináší rizika a vynechání snášení je to nejmenší zlo. Kdo si myslí, že želvy ocení "lepší" prostředí, je na omylu. Navazujte vždy na předchozí chov a změny dělejte postupně. Moje pravidlo: Pokud želva přežije první rok života u vás po změně, je skoro vyhráno!

Vám všem chovatelům přeji hodně radosti nad snesenými vajíčky, zdravá mláďata a co nejméně problémů v našem želvím světě!