Podmínky reklamace želvy

Jako chovatel suchozemských želv a jejich prodejce se bohužel někdy setkávám s uplatněním reklamace na suchozemskou želvu. V tomto článku se budu snažit probrat tuto problematiku z obou stran, ale i z pohledu zákona.

Jako chovatel se samozřejmě snažím prodávat želvy zdravé a není v mém zájmu jakkoliv poškodit kupujícího, tedy přesněji řečeno nového vlastníka suchozemské želvy. Do želvy samozřejmě není vidět a může se stát, že zakoupíte želvu či jakékoliv jiné zvíře se skrytou (vrozenou) vadou, která je pro kohokoliv neodhalitelná a zjistí se pouze v omezené míře při pitvě zvířete. V tomto případě nejsem jasnovidec a ani já nemůžu vědět, co se zvířetem je.

Vždy postupuji podle nejlepšího svědomí a želvu před prodejem vizuálně prohlédnu, zda nemá viditelné vady, které by napovídaly, že se jedná o nemocného jedince (čisté oči, tvrdost celého karapaxu, bez průjmu či výtoků...). Pouze želvy, které jsou v naprostém pořádku, pak nabídnu k prodeji novým chovatelům. Želvy jsou pod pravidelnou veterinární kontrolou, a to jak po stránce bakteriologické, tak na odčervení. V průběhu chovu nepřijdou do styku s žádnou jinou želvou než se „sourozenci“ stejně starými.

Jistě všichni pochopíte, že tak jako vy, i já potřebuji vědět, zda a proč želva onemocněla a popřípadě i uhynula, a tím pádem jestli je vaše uplatňovaná náhrada oprávněná. Nechci se v žádném případě zříkat odpovědnosti, ale uvedená želva může klidně onemocnět i druhý den po zakoupení, a to nevhodným způsobem chovu, přehřátím, podchlazení, otravou, pádem z ruky chovatele nebo dítěte, nehodou, stresem při nevhodné přepravě, pozřením něčeho nevhodného či jinou příčinou, za kterou já nemohu nést žádnou odpovědnost! Právě proto potřebuji mít jasné stanovisko, co bylo příčinou vzniku tohoto problému, a to určí pouze odborná pitva – nikoliv u běžného veterináře, ale na akreditovaném pracovišti s označením **Státní veterinární ústav**. Pouze ten garantuje veškeré potřebné úkony a náležitosti a dokáže objektivně určit, zda šlo skutečně o vrozenou (skrytou) vadu, či jinou příčinu úhynu.

Co si budeme povídat, já i moji kolegové chovatelé želv se ve své praxi setkáváme s podvodným jednáním některých našich spoluobčanů, zavádějícími, nepravdivými až účelovými informacemi. Neříkám, že takto se chová každý, většina lidí je naopak slušných. Právě proto musí být chráněn nejen kupující, ale i prodávající. Jak již jsem napsal, u zvířat je to krajně problematické a vědomě nemocnou želvu vám neprodá žádný solidní chovatel (u překupníků si tím nejsem vůbec jistý, spíše naopak).

Zde je však nutné zmínit, že největším problémem v praxi je zakoupení želvy bez řádných dokladů a nákupy na různých burzách. Pokud si pořídíte zvíře bez legálních dokladů CITES a potřebných potvrzení, nemáte v rukou vůbec nic – žádnou záruku, žádnou jistotu o původu zvířete a v případě problémů nebo úhynu se nemáte na koho obrátit, protože takový prodej proběhl zcela mimo zákon. Často jde navíc o zvířata pocházející z nelegálních odchovů, pašovaná nebo v špatném zdravotním stavu.

Každý z vás musí pochopit, že virová či bakteriální onemocnění jsou dílem okamžiku a přicházejí většinou ze dne na den. Za tyto případy onemocnění v podstatě nikdo nemůže a želva se může nakazit kdykoliv a kdekoliv. Chovatel za toto nemůže odpovídat (pokud želva neměla příznaky již při koupi), a pokud želva onemocní např. zápalem plic, je možnost vyléčení prakticky pouze asi 10 %. To jsou rizika chovu živých zvířat a může se to stát jak měsíc po zakoupení, tak klidně i druhý den po nákupu. Jsou to okolnosti, které nikdo z nás neovlivní, a pokud budete mít smůlu, nedá se nic dělat, jen doufat, že se z toho želva dostane. Proto se na tyto případy nemůže vztahovat záruka (želva onemocní až u nového vlastníka).

Suchozemská želva je zvíře, které během roku střídá období, kdy je abnormálně akční, a naopak čas, kdy je v útlumu a odpočívá. Nelze tedy říci, že želva, která je z pohledu začínajícího chovatele apatická, je zároveň také automaticky nemocná – v tom je zásadní rozdíl, který nejeden vlastník odmítá v případě komplikací pochopit.

V případě, že nový vlastník zakoupí více želv, má tendenci jejich chování vzájemně porovnávat. Například:

• jedna je o 50 % větší než druhá, přestože jsou stejně staré
• jedna roste krásně a druhá pouze pomalu
• jedna jí jak nezavřená, zatímco druhá si pouze občas zobne
• jedna je aktivní a stále v pohybu, druhá je pomalejší a línější

A tak bych mohl pokračovat. Chování více želv nelze v žádném případě porovnávat, protože je to jako u lidí. Najdeme mezi nimi sportovce, pecivály i jedince s naprosto odlišným chováním a zvyklostmi. Podle chování proto nelze určovat, zda je zvíře nemocné, a taková želva nepatří automaticky mezi adepty na úhyn či nemoc. Zrovna tak velikost může být výrazně jiná, a to hlavně vzhledem ke genetickým předpokladům a prolínání různých poddruhů v chovech.

Setkal jsem se i s názorem, že mi bylo vytýkáno, že jsem prodal želvu ve stáří 2 měsíců a že by se takto malé želvy prodávat neměly, že je to zakázáno a nikondero je takto staré neprodává... Skutečnost je však jiná, a proto to zde uvedu na pravou míru:

Želva je jednoznačně tvor od vylíhnutí naprosto soběstačný – a to i v přírodě, kde se o ni nikdo nestará. Z pohledu zákona se smí prodávat kdykoliv, pokud prodej splňuje veškeré náležitosti zákona. To znamená s ohledem na druh spíše administrativní zatížení, přičemž věk želvy v žádném případě nerozhoduje. Pokud vám tedy někdo bude tvrdit něco jiného, je to informace zavádějící, nepřesná, nepodložená zákonem ani jiným nařízením a v podstatě tím pouze potvrdí, že dané problematice chovu suchozemských želv nerozumí!

V případě, že takovou informaci získáte od jiného chovatele, jde pouze o konkurenční boj a informaci ryze účelovou ve stylu: „On lže, já bych to tak nikdy nedělal...“ Zbytek si můžete domyslet sami.

Opět zde dochází k omylům. Názor např. veterináře či jiné osoby, že takto malé želvy by se neměly prodávat, je zavádějící a opět tím dotyčný potvrzuje, že dané problematice chovu nerozumí. Velikost není daná ničím jiným než druhem či poddruhem suchozemské želvy, velikostí vajíčka, genetickými předpoklady a způsobem chovu. Stejně staré želvy – např. ve věku 5 měsíců – tak mohou mít 3, ale klidně i 7 centimetrů! Obě jsou stejně staré, projevily se u nich pouze rozdílné způsoby chovu a „startovní velikost“. U želv ve stáří cca 1 rok může být rozdíl ve velikosti dokonce až 5–10 cm! Rozhodující je tedy vždy stáří, nikoliv velikost. Tendence bývají takové, že chudák malá želva..., ale takto to u suchozemských želv opravdu nefunguje.

Více najdete zde: Želvy a jejich hmotnost

Často se při odhlašování stává, že úředník pronese větu typu: „Tato želva je od pána (říkejme mu pan **A**), ten je má určitě nemocné, doklady se na něj odhlašují často...“

V těchto případech musíme vzít na vědomí, že úmrtnost želv na různé nemoci, nehody a jiné příčiny se v chovech pohybuje kolem 5 % z roční produkce. Zásadní je proto vědět, jakou má který chovatel produkci. Vzhledem k tomu, že většina drobnějších chovatelů produkuje do 100 ks ročně, ukážeme si to na příkladu:

• Pan **A** (velkochovatel) – produkce 2500 ks – úmrtnost 125 ks
• Pan **B** (běžný chovatel) – produkce 100 ks – úmrtnost 5 ks

Pokud se tedy na úřadě odhlašují želvy po úhynu, bude zmíněný úředník logicky znát pana **A** a na pana **B** si ani nevzpomene. Z tohoto pohledu je to zavádějící závěr a nemůže být řeč o vyšším relativním úhynu u pana **A**, natož o tom, že by prodával nemocné želvy. Jde pouze o spekulace opírající se o statistiku bez znalosti celkového objemu produkce. Svou roli hraje i sezónnost prodejů (např. Vánoce).

Pokud někdo z vás zajde k veterináři, který s želvami nemá velké zkušenosti, s takto utlumenou (v podstatě zdravou) želvou a on podle jejího chování určí, že jde o nemocné zvíře a začne ji léčit (injekce, antibiotika...), ohrožuje ji tím na 99 % na životě! To si musí každý uvědomit, a proto je nejlepší vše nejdříve konzultovat s chovatelem želv, od kterého jste ji zakoupili, než k návštěvě veterináře přistoupíte. U želv zakoupených ode mě podmiňuji záruku právě předchozí konzultací se mnou!

Nechci zde nijak znevažovat práci veterinářů, ale suchozemské želvy jsou tak specifickým druhem zvířat, že bez hlubokých znalostí o jejich chování a chovu není schopen běžný veterinář určit na první pohled, zda jde o nemocné, nebo pouze odpočívající zvíře (samozřejmě se tu bavíme o případech, kdy nemoc není na první pohled zjevná, jako jsou výtoky či průjmy).

Každý začínající chovatel suchozemských želv, který si zvíře zakoupí u mě, obdrží návod a doporučení, jak se o želvu starat, na co je zvyklá a jaký byl dosavadní způsob chovu. To vše by se mělo, alespoň v začátcích, respektovat a vytvořit podmínky co nejvíce identické s dosavadním chovem. Jen tak se vyhnete prudké změně v chování želvy a s tím spojeným rizikům. Často se setkávám s námitkou, že majitel dělal vše přesně podle návodu a želva přesto nepřežila. Musím podotknout, že 100% univerzální návod na chov jakéhokoliv zvířete neexistuje a vždy jde o zkušenosti chovatele, aby rozpoznal, co daný tvor v tu chvíli potřebuje, a včas mu přizpůsobil chovné podmínky. Návod je tedy pouze informativní a pro začátečníka orientační.

Ani zakoupení kompletního zařízení včetně terária ještě neznamená, že se nemůže nic stát a chov bude naprosto bezproblémový i při dodržení veškerých zásad. Pravděpodobnost komplikací se tímto ale velmi snižuje. Prostory pro chov vytvořené doma svépomocí naopak zvyšují riziko problémů, neboť stavbu chovných prostor provádějí všichni na základě načtených informací a přechod do reálného provozu může přinést značné potíže nejen s teplotami, ale i s vlhkostí, odvětráním, umístěním veškerých komponent a v neposlední řadě i špatně zvoleným typem lamp.

Vraťme se ale k uplatnění záruky. Vždy danému majiteli po zralé úvaze a zjištění všech okolností problému či úhynu nabídnu řešení v podobě výměny nebo zakoupení další želvy s přiměřenou slevou. Je to cesta nejjednodušší pro obě strany, neboť určitou část viny či nepředvídatelnosti nesou často obě strany. Pokud poškozený (nový majitel) trvá na 100% náhradě, nezbývá nic jiného než donést želvu na pracoviště akreditované jako **Státní veterinární ústav**, kde za poplatek provedou kompletní pitvu. Každý se však musí připravit na to, že výsledná zpráva nemusí jako příčinu prokázat skrytou vadu a veškeré náklady pak ponesete jako zadavatel pitvy vy. Proto je podle mého lepší se vždy pokusit dohodnout na jiném rozumném řešení.

Každý případ se musí posuzovat zvlášť a jednou z hlavních věcí, které posuzuji, je délka držení želvy ve vaší péči a její stav po nákupu. Jestliže jste zakoupili želvu, která u vás jedla, běhala a nejevila známky žádné nemoci, je uplatnění jakékoliv záruky v delším horizontu prakticky bez pitevního nálezu nemožné z výše popsaných důvodů. Záleží tedy na každém z vás, jak se k této situaci postavíte a zda se dokážeme dohodnout na případné spoluúčasti či jiném kompromisu.

Tady si povíme zkráceně, jak se k tomuto problému staví dnešní právo a zákony.

„Občanský zákoník považuje zvíře za věc. Pro prodej zvířat platí naprosto stejné podmínky, jako pro prodej jakéhokoliv jiného zboží,“ uvedl advokát Filip Macháček. Trochu zvláštní, že? Na druhou stranu princip nákupu zvířete je vlastně stejný jako v případě nákupu neživé věci. Zvíře si také vybíráme podle vzhledu i vlastností, platíme za něj a přejeme si, aby jeho „životnost“ byla co nejdelší.

Výběr zvířete: Zákazník by měl v každém případě trvat na tom, aby mu prodávající zvíře předvedl a poučil ho o tom, jak se o něj má speciálně starat. Každý dobrý chovatel chce, aby se jeho zvířata měla dobře, takže by měl kupujícímu ochotně poradit. Leccos napoví i prostředí, kde zvíře vyrůstalo. Zejména u zvířat s doklady CITES je důležité zkontrolovat, zda jde o exemplář, který kupující požadoval.

Záruka na zvíře: Zákon myslí v případě koupě zvířete i na záruku. V roce 2011 byl dřívější šestiměsíční (či šestitýdenní) dodatek vypuštěn a na zvířata se začala vztahovat standardní dvouletá zákonná záruka na skryté vady, které by měl nový majitel náležitě prokázat. Nový občanský zákoník (NOZ; účinný od 1. 1. 2014) sice tuto dvouletou záruku pro prodej zboží v obchodě zachovává (viz § 2158 a násl. NOZ), avšak díky § 494 NOZ platí, že živé zvíře má „zvláštní význam a hodnotu jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“ Jinými slovy, nelze předpokládat, že na všechny druhy živých zvířat bude striktně aplikována dvouletá záruční doba v plném rozsahu – minimální délka záruky by se měla odvíjet od povahy konkrétního zvířete. Po 1. 1. 2014 lze proto doporučit, abyste si délku záruky ujednali se zákazníkem smluvně.

Reklamace zvířete: Pokud se v záruční době vyskytne u zvířátka zdravotní problém, který nový majitel nezpůsobil, je nejlepší obstarat si u veterináře lékařskou zprávu a s ní uplatnit u prodávajícího reklamaci. Uhyne-li zvíře během záruční doby, je nutné obrátit se na specialisty a nechat udělat pitvu (ideálně přímo ve Státním veterinárním ústavu). Pitevní zprávu zákazník přiloží k reklamaci. Neuzná-li prodávající reklamaci, je na kupujícím, aby prostřednictvím znaleckého posudku prokázal, že byla oprávněná.

Tak to je stručný pohled odborníka na reklamace a další problémy spojené s nákupem zvířete. Myslím si, že vždy je prostor pro jednání a „právní bitva“ je až to poslední, co by mělo následovat. Vždy je dobré představit si sebe na druhé straně barikády, podívat se na problém i očima protistrany a pokusit se naslouchat. Úhyn suchozemských želv naštěstí není tak častý a jako chovatel dělám maximum pro to, aby se na této stránce řešil co nejméně. Na druhou stranu jde o živé tvory a hranice mezi životem a smrtí je leckdy velmi tenká.

Přeji vám všem, abyste nikdy nemuseli řešit tyto problémy, a když ano, tak jedině s chladnou hlavou.

Státní veterinární správa (SVS) je orgánem státní správy v rezortu zemědělství a je zřízena podle zákona č. 166/1999 Sb. Jejím úkolem je především ochrana spotřebitelů před případnými zdravotně závadnými produkty živočišného původu, monitorování a udržování příznivé nákazové situace zvířat, veterinární ochrana státního území ČR, ochrana pohody zvířat a ochrana před jejich týráním.