Přirozený výběr nejsilnějších želvích jedinců

Dnes si povíme něco více o přírodní selekci, a to konkrétně u suchozemských želv, protože na tomto webu euzelva.cz je to v některých článcích o želvách velmi často zmiňováno. Každý z nás už o tom určitě slyšel – ve škole, ze sdělovacích prostředků, ve zprávách, a to pravděpodobně ve spojitosti se všemi živočišnými druhy na planetě. Málokdo si ale připustí to, že se to může týkat bytostně i jeho suchozemské želvy nebo jiného mazlíčka. Nechci tady šířit nějaké vědecké studie, ale podívat se a zamyslet se zde nad tímto tématem z pohledu chovatele želv – se zkušenostmi z chovu většího počtu želv, ať už vlastních, anebo kamarádů, vesměs chovatelů většího počtu želv.

A začnu trochu netradičně, a to výrokem jednoho veterináře, který chovatelce na dotaz, proč je její želva nemocná a že by přeci měla vydržet 100 let, odpověděl doslovně toto:

Na toto se mi chce pouze říci: výborně, pane! Nevím, kdo to konkrétně byl, ale jednoznačně věděl, jak to v životě chodí, a do jedné věty shrnul vše podstatné k problematice selekce u želv. Navíc jako veterinář se s problémy nejen želv potýká každý den. Ale pojďme se na to podívat očima chovatele želv.

Jako příklad vezměme nejčastěji chované želvy v Česku, a těmi jsou evropské druhy – zelenavé, vroubené, žlutohnědé a stepní. Dospělá samice želvy snese během jednoho kalendářního roku v optimálních podmínkách cca 10–15 vajec, výjimkou jsou želvy vroubené, kde se průměr zvedá hlavně díky tomu, že tyto želvy patří k největším evropským druhům želv, a to na 15–25 kusů. Na počtu vajec u každé samice se samozřejmě podílí mnoho dalších faktorů, ale uvádím to pouze pro představivost a není to v tomto článku zásadní. V realitě se to může v konkrétních případech sice lišit, ale vycházím z dlouhodobých chovatelských zkušeností.

Želvy žijí hlavně v přírodě na určitých vymezených lokalitách, kde se často potkávají, a to nejen za účelem páření. Želvy jsou lokalitní zvířata a žijí například na jižní stráni nějakého kopce. Tam se jim daří a nemají důvod se stěhovat například na severní stráň, neboť tam by neměly z jejich pohledu nejvhodnější podmínky pro život. Tím se od lidí moc neliší, nemyslíte? Vzhledem k dlouhověkosti želv a pro pochopení souvislostí pojďme alespoň trochu počítat. Během prvních dvaceti let v přírodě je každá želví samice dospělá a dalších více než padesát let schopná snášení. Přiznám se, že nevím, kolik jedinců samičího pohlaví se může na lokalitě vyskytovat, ale 20 ks je možná hodně podceněné číslo a použijeme ho pouze za účelem určité představy.

Dvacet samic snese ročně cca 200–300 vajec. Nějaké ztráty jsou díky vývoji ve vajíčku, neplodní samci... a reálné číslo je někde na 100–150 vylíhnutých želvách. A teď si představte, že by všechny želvy vydržely do dospělosti a tu strašnou, geometricky narůstající řadu želv na dané lokalitě v řádu až několika desítek let. To je prostě neúnosné a musí přijít výrazná selekce. Největší je samozřejmě první rok a pak s dalšími a dalšími roky řady želv řídnou, a to nejen díky nemocem, ale i někdy drsným podmínkám pro přežití, větší mrazy během zimování nevyjímaje.

Vždyť v některých lokalitách výskytu se v zimě běžně lyžuje. Nehody různého druhu od pádů, utopení či přehřátí nemůžeme samozřejmě opomenout a nesmíme zapomenout ani na nedostatek potravy, vody či jiné okolnosti při přemnožení v dané lokalitě. Želvy jsou sice nadměrně odolná stvoření a vydrží bez vody i stravy řády měsíců, ale nemůže to trvat věčně. A pak je na řadě selekce a začíná od nejslabších jedinců.

Těmito všemi zásahy přírody a místních podmínek se dostáváme k číslu, kdy z deseti vylíhnutých želviček přežije do dospělosti u jedné samice průměrně 1–2! Takže selekce se pohybuje na 90 % – pro někoho možná nepochopitelné, ale končíme tam, kde jsme začali: „Milá paní, kdyby všechny želvy, co se vylíhnou, přežily, tak by to tady za chvilku byla samá želva. A to prostě není možné!!!“ Příroda zajišťuje a brání vyhynutí druhu, ale na druhé straně i přemnožení druhu v dané lokalitě.

Ale pojďme se podívat konečně k chovatelům, a nejlépe do větších chovů želv, kde je to určitě jiné, ale 100% úspěšnost určitě nečekejte. Prioritou každého chovatele je udržet při životě samozřejmě všechny želvy. Každý chovatel se snaží celoročně zajistit vhodné podmínky pro chov svých želv – prostě ideální podmínky ve všech směrech a želvy většinou nestrádají ani nedostatkem potravy, teplem či zimou. Nadstandardní podmínky pro přežití nejlépe všech jedinců se snaží v rámci okolností zajistit prostě všichni chovatelé. Zkoumají se různé chovné techniky pro udržení co největšího počtu želv, a přesto je i v těchto chovech občas výrazná selekce. Proč? Můžeme se ptát!

Ono, co jsou to ideální podmínky? Suchozemská želva je tvor, který nemůže být celoročně v identických podmínkách a musí se jí v případě potřeby měnit alespoň vlhkostní a tepelné prostředí, pokud to vyžaduje. O tom ale píši v jiných článcích, zde se tímto nebudeme více zabývat a vystačíme si se zjištěním, že podmínky chovu se během roku mění, nutno však podotknout, že ani to nezaručuje 100% úspěchy v chovu. Občas mě kontaktují začínající chovatelé a říkají: „Dělali jsme vše přesně podle doporučení, a přesto nám želva nevydržela, onemocněla a uhynula.“ V těchto případech, kdy želva má optimální podmínky – a to například v létě ve venkovním výběhu, kde chovatel chov ovlivňuje velmi málo –, jde s největší pravděpodobností právě o selekci, kdy se nikdo nedozví, co bylo příčinou úhynu.

Za nejhorší situaci pro chovatele se dá považovat situace, kdy náhle uhyne chovná želva, kterou vlastníte například 15 let. Želva je spokojená v daném prostředí, navyklá na chov v zajetí, a přesto je najednou konec! I zde může jít o přírodní selekci, aniž si to uvědomujeme. Náhlé úhyny jsou vždy nějakým způsobem podezřelé, protože když uhyne v podstatě mladá želva bez zjevné příčiny a varování, a nejde zjevně o nehodu, tak nejenže je to vždy hodně smutné, ale pro udržení těch nejsilnějších jedinců asi i nutné! V těchto okamžicích si jeden říká: za co???

Případná pitva nepotvrdí nic závažného, a pokud nejde vyloženě o nějakou nehodu, lze to připsat selekci a slabšímu želvímu jedinci, který to prostě vzdal. Nejhorší na tom všem je, že slabší jedinec se nepozná, protože to prostě není vidět! Nechová se divně ani nějak nemocně, a přesto uhyne. Vždy když přijdou vlny veder, tak jako např. v roce 2015, zvýší se výrazně počet jak uhynulých želv, tak těch, co nějak onemocní a uhynou časem. Stačí pár dní a chovatelé začnou telefonovat, psát e-maily a je opravdu hodně zvýšený výskyt chovných problémů. Ale proč? Když přitom naše léto v porovnání například s tím řeckým je pouze slabý odvar nebo ukázka toho, co tam trvá měsíce. V těchto situacích je vždy selekce nejsilnější, nebo prostě nejvíce vidět.

Samozřejmě ne všechny želvy, co se dostanou do problémů, uhynou, ale jejich podstatná část. Právě výrazná vybočení z běžných chovných podmínek pak kosí želvy a na řadě jsou ti nejslabší jedinci. S tím bohužel nikdo nic neudělá – jsme všichni součástí jednoho systému, kdy nejvyššího věku se dožívají pouze ti, co jsou nejsilnější, nejodolnější...

Bohužel neexistuje ideální návod na chov želv. Ti zkušenější chovatelé vědí, o čem mluvím, ti méně zkušení to možná časem zjistí, pokud je neodradí případný první neúspěch v chovu suchozemských želv. Troufám si říci, že do dospělosti se v domácích chovech dožije zhruba 50 % želv, a z pohledu přírody je to opravdu mega úspěch! Z pohledu některých, hlavně drobných chovatelů, nic moc, a někteří to dokonce považují, a to doslova a do písmene, za vlastní selhání a chovatelské fiasko. Nebudu se zde rozepisovat o tom, že i v chovech existuje něco jako morové rány, kdy chovatelé – a je jedno, zda zkušení nebo začátečníci – prakticky přijdou o všechny želvy, a to včetně chovných kusů. Ale to jsou už extrémní situace, které sice občas nastávají, ale není to moc často; to chovatelé králíků jsou na tom daleko hůře. Zde se mi chce napsat pouhé: díky za to!

Až se někdo z vás dostane v chovu želvy do situace, kdy jeho obrněný mazlíček onemocní a nepodaří se ho ani při sebevětší snaze udržet při životě, bylo by na místě, aby chovatel začátečník tento neúspěch nepřipisoval nedostatečné péči nebo chovateli, od kterého ji zakoupil. V některých případech jde opravdu spíše o přírodní selekci, kdy sebemenší chovatelská chyba nebo náhoda želvu rozhodí, a pak teprve se ukáže, že tento jedinec byl méně odolný, a pokud ne ihned, tak časem uhyne (v lepším případě má značné zdravotní problémy).

Prostě a jednoduše: daný jedinec z nějakého důvodu neustál první období života. Vždy je to smutné, když uhyne zvířecí člen rodiny, ale pořízením dalšího se situace může a nemusí opakovat. Ten, kdo pochopí podstatu přírodní selekce, ten se nevzdá a bude v chovu pokračovat s další želvičkou; ten, kdo ne, s chovem želv bohužel skončí.

A na druhou stranu jsou zde úhyny želv přímo zapříčiněné chovatelem, kdy nastavené chovné podmínky dlouhodobě nevydrží ani ti nejsilnější jedinci. Zanedbání péče, totálně nevhodné teploty, strava... to vše vede neomylně časem k úhynu. Nutno také říci a připomenout, že jedinci s čistě vrozenými vadami uhynou do dvou měsíců od vylíhnutí a už od začátku jsou chováním „divné“. Zkušený chovatel želv je dokáže vytipovat a případně jim dopomoci na onen svět. Tyto jedince já bych do přírodní selekce nemíchal a většinou jde o závažné vrozené vady.

Milí chovatelé suchozemských želv, doufám, že jsem vás od chovu neodradil a nechal vás alespoň trochu nahlédnout do toho, jak to v životě a chovu želv chodí. Nenechte se odradit případným prvním neúspěchem a vaše snaha bude určitě korunována úspěchem. Vždyť pokud přírodní selekci dokážeme snížit o 50 %, je to prostě vynikající a měli bychom si všichni gratulovat. A proto vám všem dnes – a to je 21. 1. 2016 – přeji pouze to, ať se vám selekce vyhne hodně velkým obloukem a máte doma právě tu želvu, které příroda nadělila do vínku jak odolnost, tak i trochu toho štěstí.