Testudo graeca - chov

Želva žlutohnědá (Testudo graeca) je pro svoje zbarvení a tvar pro mnoho začínajících chovatelů poměrně obtížně rozeznatelná od želvy zelenavé, která je její nejbližší příbuznou – a to nejen vzhledem a přirozeným výskytem, ale z velké části i způsoben chovu v zajetí. Rád bych se s vámi podělil o vlastní pozorování a postřehy z našeho společného soužití s tímto druhem. Na našem „želvím trhu“ jde o nejméně dostupnou a nejméně rozšířenou evropskou želvu. Někde jsem sice četl, že jde o nejrozšířenější druh u nás, ale s tímto názorem rozhodně nesouhlasím. Stačí se podívat do chovů velkých chovatelů či do inzertních rubrik – je nad slunce jasné, že z evropských druhů stojí až na třetím místě.

Tento druh sice na první pohled vyžaduje stejné podmínki jako ostatní dva evropské druhy, je však daleko náchylnější na způsob zacházení a chovné prostředí, a proto se mu v zajetí – zejména při odchovech – tolik nedaří. Také výkyvy počasí dokážou tyto želvy rozhodit natolik, že jsou v daném roce schopny snášet pouze jednou, případně snůšku zcela vynechat, pokud jim klimatické podmínky nevyhovují. Při zimování potřebují mnohem preciznější podmínky než ostatní evropské želvy. Pokud je nemají, začínají problémy už při jarním probouzení, což už dokázalo nejednoho začátečníka od dalšího chovu odradit.

Želva žlutohnědá patří do čeledi Testudovití a řádu želvy. Podobně jako ostatní evropské druhy je zařazena v příloze A úmluvy Cites, což znamená, že k jejímu prodeji i nákupu bezpodmínečně potřebujete platnou výjimku ze zákazu obchodní činnosti – náš proslulý, a občas zatracovaný „žlutý papír“. Obyčejná darovací nebo kupní smlouva vám v budoucnu nezaručí bezproblémové získání tohoto povolení. Vždy si proto raději počkejte na zvíře, které splňuje veškeré zákonné požadavky ČR.

Také druh T. graeca má své poddruhy. Kromě nejznámější ibery, jíž se budeme věnovat nejčastěji, sem patří ještě graeca, terrestris, nikolskii a řada dalších méně známých forem. Rozdíly mezi nimi spočívají hlavně v lokalitě výskytu, zbarvení, velikosti a s tím souvisejícími nároky na chov. V našich chovech je jednoznačně nejrozšířenější Testudo graeca ibera. Platí zde pravidlo: pokud možno nikdy nemíchejte různé poddruhy mezi sebou. Zbarvení jedinců se pohybuje od jasně pískové až po téměř černé formy (světlejší jedinci pocházejí zpravidla z teplejších oblastí, jako je severní Afrika, Alžírsko či Maroko).

U poddruhu ibera dorůstají dospělé samice velikosti 20–25 cm, zatímco samci mívají zhruba 15–20 cm. Jde o nejběžnější rozměry, byť někteří jedinci mohou mírně vybočovat v závislosti na původní lokalitě a odchovu. Dospělé želvy tohoto druhu se mohou teoreticky křížit s druhem Testudo marginata, proto se u pohlavně dospělých jedinců vyvarujte jejich společného chovu. U mládeže a subadultních jedinců je společný výběh bezproblémový.

Želvy žlutohnědé se dokážou – podobně jako jiné evropské druhy – skvěle adaptovat na naše klimatické podmínky. V případě venkovního chovu a zimování nemusíte nutně zřizovat vnitřní ubikaci a chov lze vést ryze přírodně, což zvířatům vyhovuje nejvíce. Má to však jednu nevýhodu: omezenou možnost mít svého svěřence neustále na očích. Kdo si může v dnešní uspěchané době dovolit prosedět celé hodiny u venkovního výběhu? Želvám je to samozřejmě jedno.

Z mého pohledu jde o nejcitlivější evropské želvy, zejména co se týče častých změn prostředí a zbytečné manipulace. Zejména v rukou dětí dochází k častému vyndávání z ubikace, což zvířata vystavuje stresu. V kombinaci s průvanem a výkyvy teplot velmi snadno nachladnou a začnou trpět na rýmu, která je pro tento druh tak příznačná. Srovnáme-li je s druhy T. hermanni či T. marginata, jde o nejméně akční druh. Pokud jim však zajistíte stabilní, neměnné prostředí, stává se z nich v podstatě „bezúdržbový“ a skvěle prosperující chovanec.

Zajímavým poznatkem z mého chovu je, že samci T. graeca mezi sebou obvykle nebojují tak agresivně jako samci jiných druhů a chovají se k sobě poměrně tolerantně. Ani po přidání nových jedinců nedošlo k žádným konfliktům. Samozřejmě se mohou najít výjimky, které si nesednou, a pak dojde na boj o dominanci v harému. Mnohem více než jiné druhy však při dvoření používají taktiku razantního narážení do krunýře samic a kousání do noh, což se občas neobejde bez drobných krvavých zranění. Osvědčilo se mi na jaře samcům mírně ztupit hrany zobáku pilníkem, čímž jejich útoky ztratí na devastující síle. Největší aktivitou samci oplývají hned na jaře, kdy jsou neustále v poklusu.

Moje chovná skupina je již několik let v stabilním složení a další jedince nepřidávám. Některé z dříve získaných želv byly v zuboženém stavu, silně podvážené a masivně začervené (škrkavky, roupy). Trvalo zhruba dva roky, než se dostaly do špičkové kondice a dosáhly standardní váhy. Vše se naštěstí obešlo bez úhynů a dnes jde o pravidelně snášející a naprosto spokojenou skupinu.

T. graeca se ze zimního spánku probouzí o něco déle než T. marginata, zhruba ve stejnou dobu jako T. hermanni. Rozpoznat dospělého samce není složité – má podstatně delší ocásek a prohnutý plastron (podrobnosti najdete v samostatném článku o určení druhu a pohlaví želv).

Spodní plastron je u želvy žlutohnědé zbarven velmi nepravidelně (na rozdíl od T. hermanni či T. marginata) a v dospělosti bývá často úplně černý.

Spolehlivý rozlišovací znak:

Zásadním druhovým znakem želvy žlutohnědé je **přítomnost rohovitého trnu na zadních stehnech** (tzv. ostruha), podle kterého bezpečně poznáte, že jde o Testudo graeca. Dále si všimněte neděleného zadního nadocasního štítku nad ocasem (u želvy zelenavé bývá tento štítek obvykle rozdělen, byť existují vzácné výjimky).

Druh Testudo graeca a jeho přibližně dvacet poddruhů obývají obrovské území od jižní Evropy přes Blízký východ až po severní Afriku. Pro chovatele je klíčové znát původ a klimatické podmínky domoviny konkrétního poddruhu. Naše Testudo graeca ibera se vyskytuje v Turecku, Řecku, Makedonii, Bulharsku a Rumunsku. Právě díky tomu, že geograficky není tak daleko, se skvěle přizpůsobila našim podmínkám a lze ji bez problému chovat celoročně ve venkovních výbězích.

Obývají stepi, lesostepi, louky i světlé lesy – od nížin přes pahorkatiny až po horské polohy do 1500 m n. m. Želvy z horských oblastí bývají velmi otužilé, proto je oprávněně nazývám „horskými vůdci“. Běžně žijí v blízkosti pastvin, sadů i lidských obydlí, kde mají často snazší přístup k ovoci a zelenině z lidských zdrojů.

Venkovní prostory pro želvu žlutohnědou jsou v mém chovu zcela totožné jako pro T. hermanni; oba druhy bez potíží obývají společný výběh. Výběh by měl být maximálně prostorný, situovaný na co nejvíce slunné místo, orientovaný na jih. Vzhledem k našemu kratšímu létu je dostatek slunce pro aktivitu klíčový. Vhodné je kombinovat různé povrchy a přírodní překážky (keře, stromy, nakloněné špalky, duté kmeny), které slouží i jako přirozený úkryt před úpalem.

Místo pro krmení tvoří betonové dlaždice položené v mírném spádu, což umožňuje snadné čištění proudem vody z hadice. Osvědčilo se mi umístit krmítko do polostínu, aby se zelená strava v horku tak rychle nevysušovala. Samozřejmostí je čistá voda v mělké misce a stabilní zateplená bouda (úkryt), která zvířatům umožňuje pobyt ve venkovním výběhu již od brzkého jara až do pozdního podzimu.

Oplocení volíme hladké a bezpečně vysoké (nad 45 cm). Jelikož se T. graeca aktivně nepodhrabává, stačí zapuštění do země jen na cca 5 cm. Pozor však na jakékoliv škvíry – zvědavá želva dokáže předníma nohama otvor postupně zvětšit a utéct. Venkovní výběh pro mláďata musí být zabezpečen pevným pletivem shora, aby se k nim nedostali predátoři (kuna, kočka, dravý pták).

Středomořské želvy jsou výhradně býložravci, což platí beze zbytku i pro Testudo graeca. Jídelníček v mém chovu je ryze přírodní: brzy zjara, kdy ještě neroste čerstvá tráva, dostávají čínské zelí. Jakmile vyraší první byliny, přecházím na ručně trhanou a tříděnou luční směs (pampelišky včetně květů, jitrocel, jetel atd.). V období dozrávání ovoce dostanou občas mírně jahodu, třešeň či jablko – vždy však s mírou a pouze tehdy, když je ovoce dostupné v přírodě. V jarním období pravidelně mírně sypu krmivo drceným vápníkem (zejména před snášením vajec). Žádné umělé granule ani doplňky nepoužívám.

Statistiky vah mých dospělých želv dokazují, že to ani není potřeba – nově zřídka získané želvy šly v mém chovu do půl roku s váhou o 10–40 % nahoru, což svědčí o ideálním nastavení podmínek a stravy u zvířat, která dříve strádala. Pozor na zastaralé rady ze starších knih (např. publikace z roku 1996 doporučující piškoty, tvaroh, vejce, kompoty či mleté maso) – takové „pochutiny“ jsou pro želvy doslova toxické a mohou je zabít!

Z evropských druhů jde o nejméně produktivní želvy co do počtu vajíček ve snůšce. Pokud je chladnější rok (např. chladnější léto), snášejí některé samice pouze jedinou snůšku za sezónu, zatímco u T. hermanni či T. marginata jsou běžné snůšky dvě i tři. V mém chovu začínají samice T. graeca snášet první vajíčka obvykle mezi 3. až 10. květnem, druhou snůšku pak kolem 25.–30. května (třetí snůšku jsem u nich nezaznamenal).

Počet vajíček v jedné snůšce se pohybuje v rozmezí 2–6 kusů (u druhé snůšky bývá počet obvykle nižší). Samice po pečlivém výběru místa a zkoušecích jamkách vyhrabe v dopoledních hodinách hnízdo, naklade vajíčka a zadníma nohama je pečlivě zasype a udusá. Celý proces trvá asi 1 až 1,5 hodiny a v 80 % případů proběhne dopoledne mezi 11. a 12. hodinou.

Inkubace probíhá obdobně jako u T. hermanni. Po označení polohy přeneseme vajíčka do inkubátoru s teplotou cca 31 °C (bez nočního poklesu) při vlhkosti 80–100 %. Líhnutí obvykle nastává mezi 58. až 65. dnem inkubace. Dlouhodobá úspěšnost líhnutí v mém chovu přesahuje 90 % (jako inkubační substrát používám vermikulit). Více informací najdete v článku o inkubaci želvích vajíček.

Líhnoucí se mláďata v žádném případě násilně nevyndáváme z vajíčka – počkáme, až se sama prokoušou a zcela zatáhnou žloutkový vak na bříšku. Předčasné vyjmutí s nezataženým vakem může vést k infekci a úhynu. Mláďata T. graeca začínají výrazněji růst obvykle až po 4. měsíci života; v prvních měsících působí v porovnání s T. hermanni pomaleji a lenošeji, což souvisí s delším trávením žloutkového vaku. Úmrtnost mláďat je nízká a obvykle souvisí s chovatelskými chybami.

Několik odchovaných mláďat jsem si ponechal v chovu pro sledování (šlo o mláďata od velkých tureckých samic s váhou kolem 1500 g). Tato mláďata nebyla první dvě zimy zimována a od 5. do 10. měsíce věku pobývala nepřetržitě ve venkovním výběhu. Během zimy mají ideální podmínky s UV lampou Osram 300W. Rostou rovnoměrně, mají dokonalý karapax a na podzim se teprve rozhodnu, zda podstoupí svou první zimu. Každé zvíře roste svým vlastním tempem.

Mláďata musíme co nejdříve po vylíhnutí nafotit s přiloženým měřítkem (či na čtverečkovaném papíru 1 × 1 cm) a pro jednoznačnou identifikaci jim tuší či lakem označit krunýř pořadovým číslem. Fotíme spodní plastron (musí zabírat alespoň 2/3 plochy fotografie s dobře znatelnou kresbou). S těmito podklady požádáme na krajském úřadě o vystavení dokumentu Cites a výjimky ze zákazu obchodní činnosti. Správní poplatek činí 100 Kč za 1 kus (při větším množství nad 20 ks je jednotný poplatek 2000 Kč).

Zimování probíhá obdobně jako u ostatních evropských druhů; dospělí jedinci při dodržení správných zásad zimují bez potíží. Následující tabulka porovnává váhy před vstupem do zimoviště (DOMŮ) a po probuzení (VEN). Jak je vidět, želvy si díky správné kondici dokážou váhu po celou dobu zimování takřka dokonale udržet, případně mírně navýšit. Je nutné mít na paměti, že v našich podmínkách zimují želvy podstatně déle než v domovině (často až 6 měsíců namísto 1–4 měsíců).

Chov Testudo graeca mohu doporučit, ale s určitými výhradami. Jde sice o evropský druh s nároky velmi podobnými T. hermanni a T. marginata, avšak s citlivější povahou. Rozhodně ji nedoporučuji k velmi malým dětem – želva není hračka, a pokud ji někdo neustále přenáší a mění jí prostředí, snáší to ze všech tří evropských druhů nejhůře a snadno nachladne na rýmu. Cena u chovatelů se pohybuje kolem 1500–1800 Kč za ročního jedince; dospělé želvy se prodávají zřídka a s vyšší cenou.

1) ANO, pořiďte si T. graeca, pokud:

Jste chovatel, který si želvu přeje pro její krásu, jste ochotni jí zajistit klidné a stabilní prostředí, předem si nastudujete její potřeby a berete chov zodpovědně. Pak se nemáte čeho bát!

2) NE, raději zvolte jiný druh, pokud:

Jste se včera rozhodli pro želvu, zítra ji nákupem pořídíte a chcete hlavně hračku pro děti, aniž byste cokoliv nastudovali. V takovém případě sáhněte raději po T. hermanni nebo T. marginata – ušetříte si spoustu starostí.