Kdy je želva pohlavně dospělá?

Kdy je suchozemská želva dospělá? To je velmi častý dotaz. Zpravidla to zajímá nejen začínající chovatele, ale i ty pokročilé – mnozí z nich se už prostě nemohou dočkat první snůšky. Jiní zase chtějí vědět, jak to u želv obecně funguje, jaké mají doma vlastně pohlaví a kdy bude jejich jedinec dospělý. Asi vás nepřekvapím, když řeknu, že u každé želvy to může být opravdu hodně různé, odvíjí se to od podmínek chovu a především stravy. Právě proto lze vše stanovit pouze na základě chovatelských zkušeností a dnes si dovolím tvrdit, že u každého druhu rozhoduje hlavně velikost suchozemské želvy!

Probereme si tu nejčastěji chovanou suchozemskou želvu ze Středomoří – želvu zelenavou (Testudo hermanni). U druhů Testudo graeca a Testudo marginata to funguje víceméně stejně, proto není zapotřebí se v tomto ohledu věnovat každému druhu zvlášť. Stačí si probrat jeden druh jako ukázkový a dnes to prostě vyhrála u nás nejběžnější želva zelenavá :-).

Želvy se v domácích chovech mívají moc dobře, čemuž leckdy odpovídá jak jejich velikost, tak i brzká pohlavní zralost. U některých samců je sexuální aktivita patrná už během prvního roku života. A u samic? Tam by se dalo použít přísloví, že tichá voda břehy mele. Dlouho se zdánlivě neděje nic a najednou máme v teráriu nebo výběhu snesená vajíčka.

Dost chovatelů je pak značně překvapeno, protože první snůšky lze u některých samic pozorovat již koncem třetího roku života. Jde samozřejmě o jedince výborně (až nadstandardně) živené ve velikosti nad 13 cm, nezimované a chované po celý rok v teráriu nebo bytě, kde mají celoročně ty nejideálnější podmínky. Svou roli zde hraje i menší poddruh Testudo hermanni hermanni.

Zkrátka platí, že samice snáší v okamžiku, kdy je k tomu dostatečně veliká a její reprodukční orgány jsou plně připravené. Většině samic však trvá poměrně dlouho, než poprvé snesou – zpravidla 7 až 10 let. Zda jsou vajíčka rovnou oplodněná, nebo zda se z nich zdárně vylíhnou malé želvy, to už je jiná otázka ovlivněná mnoha dalšími faktory. Každopádně pokud začne želva snášet, je dostatečně dospělá a schopná množení.

U samců, jak se můžete přesvědčit na fotografii dvou samců (13 a 18 cm), velikost zdaleka nehraje jedinou roli. Oba jsou ještě hodně mladí, ale pohlavní ústrojí již mají plně vyvinuté a jsou schopni se zdárně pářit. Jak to poznáme? Samci schopní napářit samici mají dlouhý, silný ocásek (u kořene hodně tlustý) a během celého roku projevují velkou snahu o páření. Obtěžují samice doslova na každém kroku, a pokud máme v chovu více samců, dochází mezi nimi k četným šarvátkám. To dokáže některé nezkušené chovatele doslova vyděsit. Musíme si ale uvědomit, že v přírodě platí právo silnějšího mnohem nekompromisněji, než si dokážeme představit. Mít ve skupině výsadní postavení je prostě samčí prioritou.

Nikdo se ovšem nemusí obávat, že by při těchto šarvátkách docházelo k nějakým vážným zraněním. Pokud už k něčemu dojde, většinou jde jen o povrchová zranění od kousanců. Rychle se to zahojí. Když chcete mít jistotu, místo ošetřete Betadinem a několik dní pozorujte, zda se zranění zdárně hojí a nehnisá.

Pokud tedy chcete přesně vědět, v kolika letech budete mít dospělou želvu, co začne snášet, musím vás trochu zklamat. Jednoznačná odpověď na roky neexistuje. Pokud ale máte pár, u naprosté většiny jedinců chovaných v zajetí počítejte s dospělostí mezi 5. a 10. rokem. V přírodě je to obvykle ještě o několik let později. Proč? Protože v přírodě rostou želvy daleko pomaleji než v ideálním domácím chovu.

Jaké znaky má dospělá želva T. hermanni

• Samec: silný a dlouhý ocas stáčený až k noze – nezáleží přímo na celkové velikosti (většinou je to ale od 12 cm).
• Samice: celková velikost minimálně od 13 cm výše.

Základní pravidlo: Jak poznat pohlavně dospělou želvu!

U suchozemských želv rozhoduje vždy velikost, nikoliv věk. Nikdy vám nebude snášet 10cm želva, i kdyby jí bylo 10 let. Naopak 15cm želva klidně snese vejce, i když jsou jí teprve 3 roky! A o tom to přesně je.

Malé suchozemské želvy a „páření“

To, že se o páření snaží už zcela malé želvy (hlavně samci), a to běžně už v prvním roce života, nechává většinu ostřílených chovatelů naprosto v klidu, jelikož se s tím setkávají téměř každodenně. Je to pouze jakýsi „nácvik“ pohlavního života do budoucna a nemá cenu se nad tím jakkoliv pozastavovat. Co je však hodně zajímavé – toto chování lze pozorovat i u samic! Z chovatelského hlediska je to naprosto nevýznamný projev. V žádném případě neznamená, že se zvířata skutečně spáří, a už vůbec nejde o pohlavně dospělé želvy.

Uvádím to spíše jako uklidnění pro začátečníky, kteří přistihnou svého malého miláčka, jak usilovně doráží na stejně malého želvího kamaráda :-). Popravdě řečeno, některé nováčky to dokáže dost vylekat. Všechny mohu ubezpečit, že jde pouze o hru na dospělé, a pro každého, kdo u toho své želvy přistihne, je to spíše úsměvná situace.

Specifika pro T. graeca a T. marginata

U želv druhu Testudo graeca je situace v podstatě úplně stejná jako u želv zelenavých. U druhu Testudo marginata je pouze posunuta velikostní hranice o cca 8 až 10 cm nahoru. To znamená, že samice klade a samci úspěšně páří nejdříve od velikosti cca 20–23 cm. Znovu upozorňuji, že tyto údaje vychází z chovatelských zkušeností, jsou vždy přibližné a při specifickém způsobu chovu nelze vyloučit výjimky. Nebudou se však od těchto hodnot lišit nijak zásadně.

Ostatní druhy suchozemských želv

U ostatních druhů suchozemských želv lze jako vodítko pro nástup pohlavní dospělosti použít minimální udávanou velikost dospělé želvy pro daný druh a pohlaví. U některých druhů se totiž velikost obou pohlaví výrazně liší a samci mohou být klidně až o 2/3 menší. Jakmile tedy jedinec dosáhne minimální udávané dospělé velikosti (nebo je těsně pod ní), měl by už být pohlavně zralý a schopný reprodukce. Jak to ale ve skutečnosti dopadne, leží v rukou přírody, s tím toho jako chovatelé moc nenaděláme.

Nejlepší cestou k úspěchu je vhodná strava a vytvoření co nejlepších chovných podmínek. Chovatelské úspěchy se pak určitě brzy dostaví. Základní podmínkou rozmnožení je samozřejmě vlastnictví chovné skupiny (nebo alespoň páru) zdravotně bezproblémových jedinců. I v želví říši se bohužel najdou neplodní jedinci na celý život. Poznat to dopředu je velmi těžké, obvykle to zjistíte až po několika letech marných pokusů o množení. Zda je problém na straně samce či samice, představuje pak další obrovský chovatelský oříšek.

U suchozemských želv se ve skupinovém chovu velmi osvědčila přítomnost více samců, což podporuje přirozenou konkurenci. Samci spolu více soupeří a samice má možnost vybrat si toho nejvhodnějšího partnera pro oplodnění vajíček. Tento způsob chovu má bohužel i svou odvrácenou tvář. Ve velkých chovech a u prostorných venkovních výběhů (při 10 a více kusech) to problém není. Pokud ale máte jen jednu samici a dva nebo více samců na omezeném prostoru, je nejvhodnější chovat je odděleně. Při chovu v bytovém teráriu je oddělený chov dokonce naprostá nutnost! Společný chov obou pohlaví pak stačí povolit pouze nárazově, například v jarním období. Proč? Zkrátka jen proto, aby nadržení samci samici neustálým dorážením neustresovali k smrti.

Nesnažte se zbytečně vše uspěchat a mít doma dospělou želvu co nejdříve – ať už nevhodnou, nadměrně hutnou stravou nebo nestandardními metodami chovu bez zimování. Tyto postupy, které jdou proti přirozeným přírodním zákonitostem, na želvě vždy zanechají stopy, a to především na jejím zdraví. Takto „rychlené želvy“ mívají ve finále často i velmi nehezky deformovaný karapax. Všem vám proto přeji především hodně radosti, trpělivosti a málo starostí při chovu suchozemských želv.