Přehřátá suchozemská želva

Extrémní vedra a tragické události posledních let mě donutily napsat něco varovného o přehřátí suchozemských želv. I když toto téma nebude pro zkušenější chovatele nic nového pod sluncem, počty uhynulých želv v chovech vinou letních veder jsou bohužel stále velmi vysoké. Během horkých týdnů eviduji podle telefonických kontaktů a dotazů hned několik desítek případů úhynů. Důvodem bývá jednak nedostatečná znalost toho, jak organismus plazů funguje, ale také to, že vy jako začínající chovatelé nedokážete včas a správně odhadnout skrytá rizika přímého slunce.

Bohužel, během vln letních veder umírá každoročně velké množství suchozemských želv a tato smutná situace se bude opakovat neustále. Příroda je nesmlouvavá – jedinci, kteří chybují, nejsou ve 100% kondici nebo jsou oslabení, veder a selekce zkrátka nevyužijí ke své záchraně. Přežijí jen ti nejsilnější, zatímco my chovatelé pak můžeme buď jen smutně koukat, nebo podniknout taková preventivní opatření, aby k podobným tragédiím v naší chovatelské stanici vůbec nedocházelo. Někdy se to podaří, jindy je bohužel veškerá snaha marná.

Většina lidí ví, že suchozemské želvy běžných evropských druhů (rod Testudo) se přirozeně vyskytují v teplejších oblastech, jako je Balkán, Bulharsko, Řecko či Itálie – tedy tam, kde v létě slunce opravdu nesmlouvavě pálí. Na základě těchto informací má leckdo pocit, že české letní teploty vydrží želvy „s prstem v nose“. Chyba lávky! V následujících řádcích si povíme proč.

Zopakujme si to nejdůležitější: suchozemská želva je studenokrevný plaz a nedokáže regulovat svoji tělesnou teplotu vnitřním metabolismem tak, jako to dělají savci. To znamená, že teplotu svého těla ovládá výhradně změnou prostředí. Přechází proto ze sluníčka do stínu, pod boudy, do vysoké trávy a tím vším tepelně manévruje. V extrémních vedrech se navíc sype hlínou, zahrabává se do země nebo využívá přirozených přírodních úkrytů, jako jsou nory jiných zvířat či hluboké skalní pukliny.

Některé druhy žijící v ještě sušších oblastech (například všem dobře známá želva stepní – Testudo horsfieldii) si samy hloubí hluboké nory, které je v létě chrání před vražednými teplotami a v zimě naopak před mrazem, vždyť v domovině těchto stepních želv dokáže teplota klesnout až k neuvěřitelným -40 °C! Z amerických suchozemských želv je zase známá želva agassizova (Gopherus agassizii), jež dokáže vyhrabat nory dlouhé až 10 metrů. To jsem ale trochu odbočil.

Při dlouhotrvajících letních vedrech se želvy před horkem brání tzv. estivací (letním spánkem). Jednoduše zalezou do hlubokého stínu nebo pod zem a nejteplejší období takto přečkají v útlumu. Jde o přirozenou obranu před neúnosnými vedry nejen ve Středomoří. Pokud mají želvy k dispozici optimální průměrnou teplotu, fungují jako nabitý akumulátor, jsou ve 100% psychické i fyzické pohodě, běhají, spásají pampelišky a je na nich vidět, že prospívají. V jarním období je to na nich znát nejvíce (týká se to hlavně zimovaných jedinců). S dalším nárůstem teplot a přicházejícím letním žárem však jejich aktivita prudce klesá. Znamená to jediné: průměrné teploty ve výběhu překročily optimální hranici a želvám je zkrátka příliš horko. Většinu dne pak prosedí zalezlé v úkrytech a na otevřeném prostranství neuvidíte ani želví nohu.

Suchozemské želvy nemají sebemenší problém zvládnout venkovní teploty vysoko nad 30 °C, avšak absolutní podmínkou je stín. Ve stínu vydrží hodně. Běda však, jak zůstanou na přímém slunci déle, než je zdrávo – v takovém případě velmi rychle dochází k fatálnímu přehřátí a úhynu. Na vině bývají nejrůznější nešťastné náhody, kdy se želva v zápalu bádání převrátí na záda a včas se nedokáže vrátit zpět na nohy, případně spadne do míst, odkud se nedokáže vyškrábat a chybí tam stín (např. hluboké vyjeté koleje od aut). V takových chvílích umírají na přehřátí za strašných podmínek. Dalšími viníky bývají bohužel samotní chovatelé: špatně navržené výběhy, absolutní absence stinných úkrytů nebo nevhodné umístění ubikace. Pojďme si proto shrnout zásady pro jednotlivé typy chovného prostředí při tropických dnech nad 30 °C ve stínu.

Pokud máte venkovní výběh postavený správně, nemusíte v podstatě dělat nic jiného, než častěji kontrolovat zvířata, abyste v případě převrácení na záda včas zasáhli a pomohli jim zpět na „kola“. Z tohoto důvodu do výběhu nikdy neumisťujeme žádné krkolomné umělé překážky. Ve výběhu by naopak nikdy neměly chybět přírodní úkryty v podobě keřů, stromků, hustých okrasných trav či stinných skalek, případně námi zbudované umělé boudy.

Při stavbě boud musíme dbát na to, aby měly zajištěno dobré odvětrávání, případně tepelnou izolaci proti hromadění horka uvnitř. V žádném případě nám nestačí miniaturní úkryty typu „půlka kokosového ořechu“ a jiné drobná skrýše určené původně do bytových terárií – na to velký pozor! Takové miniaturní přístřešky poskytují jen minimum stínu, bleskově se prohřejí a teplota uvnitř na přímém slunci se rychle rovná rozpálené peci.

Jako skvělý a bezpečný letní úkryt pro venkovní želvu poslouží přírodní materiály – nejlépe ploché kameny či betonové dlaždice položené na dvou až čtyřech kamenných nožkách. Rozměry vždy přizpůsobíme velikosti konkrétní želvy. Získáte tím vzdušný, stinný a naprosto přírodní úkryt bez velkých nákladů a námahy. Více podrobností o ideálních úkrytech najdete v samostatném článku Venkovní ubikace pro želvy.

Tady musíme být maximálně opatrní, zejména na balkónech, kam praží slunce po celý den! Balkónové výběhy bývají menší, postavené z rozmanitých materiálů, které teplo skvěle akumulují. V případě hlášených veder zde nedoporučuji nic riskovat – želvy raději nekompromisně včas přestěhujte dovnitř do bytu. Jen tak máte stoprocentní jistotu, že vám horka přežijí bez úhony.

Výjimkou jsou snad jen obří terasové výběhy pojaté jako plnohodnotně přestěhovaná zahrada, kde se zvířata dokáží díky rozloze a stínu postarat sama o sebe.

Existují byty, kde teplota v létě hravě přeskočí třicítku. V takových případech je nutné okamžitě přijmout nouzová opatření proti přehřátí: úplně vypnout v teráriu veškeré osvětlení, maximálně odvětrat místnost i samotné chovné zařízení a v případě nouze želvu dočasně přemístit do stinné bedýnky vystlané čerstvě natrhanou trávou. Tím zvířeti spolehlivě zajistíte bezpečí před tepelným kolapsem.

Zde je přehled chování a fází přehřátí organismu:

1. Fáze neklidu: Želva zběsile běhá po výběhu a usilovně hledá jakékoliv stinné místo ke zchlazení (pozor – často se to stává např. při volném pasení na zahradě bez dozoru; zvíře si to „neužívá“, ale doslova bojuje o život).
2. Fáze pěnění: Zvířeti se tvoří pěna u očí a zobáku, stále freneticky běhá a marně hledá úkryt před sluncem (do úhynu zbývá zhruba 5 minut).
3. Fáze apatie: Želva sice ještě žije, ale boj už definitivně vzdala a odevzdaně čeká na konec (poslední, leč velmi malá šance na záchranu).
4. Fáze úhynu: Konec života se všemi průvodními znaky.

Jediná možná pomoc spočívá v okamžitém a prudkém zchlazení. Přemístěte zvíře do chladného sklepního prostoru nebo jej opatrně ponořte do chladnější (nikoliv ledové!) vody. Velký pozor však dbejte na výšku hladiny – přehřátý jedinec už často nemá dost síly ani na to, aby zvedl hlavu nad vodu, a hrozí tak jeho utonutí! Poté nezbývá nic jiného než doufat, že nedošlo k nevratnému poškození vnitřních orgánů. Želva může být po tomto teplotním šoku ještě několik dní „divná“. Zajistěte jí hlavně klid a dostatek tekutin a vyčkejte. Návštěva veterináře je v těchto akutních stavech sice diskutabilní, jediné, co může odborník na místě udělat, je aplikace podpůrné injekce a injekční zavodnění.

Je to smutné čtení, ale chovatelský život přináší i chvíle, kdy by s tím člověk nejraději praštil. Někdy se nedaří, smůla stíhá nehodu a přírodní selekce nám kosí jednoho svěřence za druhým. Přehřátí bohužel k chovu plazů občas patří, ale včasnými a promyšlenými opatřeními můžeme katastrofálním ztrátám snadno předejít. Přeji vám všem v chovu hodně štěstí, chladnou hlavu a co nejméně horkých chvilek.