Nespokojená želva

Mnoho z vás, chovatelů suchozemských želv, se setkává běžně s problémem "pochodující želvy". Já osobně takto nazývám ty želvy, které chodí neustále okolo stěn, a laikovi to může připadat jako pochodové cvičení. Jak se želva probudí a nažere, už to začne. Neustále obíhá okolo stěn terária, leze a snaží se po něm šplhat. Prostě na první pohled se zdá, že je něco v nepořádku. Přiznejme si, že leckterého začínajícího chovatele toto chování pořádně vyděsí.

Naši miláčkové takto dokážou sportovat i několik dnů, týdnů, ale i měsíců, a to neúnavně. Při své činnosti často přepadávají na záda a s větším či menším úspěchem se jim daří návrat na všechny čtyři. Které želvy to vůbec dělají a proč? Tuto túto otázku řeším v diskuzi docela často. V 90 % případů se takto želvy chovají, pokud nejsou na chov v teráriu navyklé a je to pro ně neznámé prostředí.

Jednotlivé body si rozebereme podrobněji níže.

Podle mě největším problémem není – jak se dosti často mylně uvádí – velikost prostor nebo nevhodné teplotní a jiné prostředí, ale právě to zatracené sklo. Suchozemská želva je sice zvíře milé, společenské, ale ne nadprůměrně inteligentní. Jádro problému je, že náš želví obrněný tank nechápe podstatu skla a v žádném případě se s tím nechce smířit. Želva vidí ven a chce tam za každou cenu jít a prozkoumat to. No a sklo jí to prostě nedovolí. Jak prosté – a chudák želva to stále donekonečna nechápe.

První skupinou jsou želvy zvyklé na venkovní výběhy či domácí volnost, které jsou náhle "za sklem". Větší jedinec dokáže neomylně bušit do skla jak šílený a volno si bere pouze k načerpání energie pro další úsilí (pro některé chovatele k zbláznění, hlavně v noci). Málokdo vydrží a želvě dopřeje to, co vyžaduje – tedy vypustí ji ven. A má to, co chtěla, a dobře si to zapamatuje, ach jo. Z toho většinou není cesty ven a pomůže pouze vydržet a nepustit ji nikam.

Mnoho chovatelů, zejména těch větších, používá k chovu malých želv tzv. želví stoly. Boxy jsou z neprůhledných materiálů a malé želvičky jsou od vylíhnutí zvyklé na omezený prostor bez výhledu. Po zakoupení některé z nich opět vidí něco neznámého přes sklo a chtějí to prozkoumat. Je pravda, že tuto skupinu to přejde docela brzy a želvy si rychle zvyknou. S jedinci chovanými od začátku ve skleněných prostorech s tímto obvykle nebývá vůbec žádný problém a je to pro ně zcela přirozené prostředí.

Samice před snášením je poslední skupina a ta má problém všude, nejen ve skleněných prostorách. Usilovné vyhledávání ideálního místa ke snášení z ní dělá "běsnící želvu", která šplhá na nesmyslná místa, běhá jako utržená ze řetězu od rána do večera a prostě nedá pokoj, dokud nesnese, nebo se vajec jinak nezbaví (například vypuzením volně do chovných prostor).

To, že želva skončí při podobném vyvádění dříve nebo později na zádech, je jasné. V tomto případě je pro ni nebezpečné pouze to, pokud skončí v této pozici přímo pod výhřevným světlem – tam je to hodně velký problém, a pokud se jí nepodaří během krátké doby navrátit se na nohy, končí to úhynem uhřátím. Na jiném místě je to bez problému a želva v poloze na zádech dokáže s přehledem i spát a počká si na chovatele-zachránce.

U tvrdohlavých želv pomůže nechat ji v teráriu a prostě nepovolit. Většina jedinců to po nějaké době vzdá, smíří se s novým prostředím, začne se chovat nenásilně a sklo bude ignorovat.

Další metoda spočívá v zakrytí výhledu ven – může nám posloužit cokoliv (dřevo, plast, kartonový papír...). Stačí pouze do takové výšky, aby želva neviděla ven v ose pohledu. Nejlepší metodou je umístění z vnitřní strany skla, protože tím zamezíme i zrcadlovému efektu, kdy se želva vidí ve skle.

Pobíhání dospělých velkých jedinců je problém i s ohledem na hluk, který tím způsobují. Samozřejmě, každý želví jedinec má svoji náturu a nelze je všechny házet do jednoho pytle. Chování je proto specifické a záleží i na ostatních okolnostech. Názor, že želva je nespokojená, je správný, ale záleží proč – většinou jsou to pouze dvě možnosti: výhled ven nebo omezený prostor u želv zvyklých na velký/volný výběh.

Teplotní a vlhkostní nespokojenost většinou nepřipadá v úvahu, neboť želva přehřívaná i nedohřívaná se brání nečinností a estivací (na přechodnou dobu, než se podmínky upraví – tak jako v přírodě), nikoliv přehnanou aktivitou.

U suchozemských želv je to jako s dětmi: jak si je vychováme, tak to budeme mít. Jedinec vypouštěný na celý den mimo terárium si bude obtížně zvykat na něco jiného a někdy si bude to své vymáhat všemi prostředky. Proto by si každý z vás už od malé želvy měl nastavit pravidla chovu, která jeho ani želvu nebudou v budoucnu omezovat, a podle toho se snažit ji chovat neustále a bez řečí.

Želva si zvykne na určitý rytmus chovu a nebude mít žádný problém, a to ani v dospělosti. Náhlé změny v chovu jí nesvědčí a mohou přinést i řadu problémů včetně nespokojenosti s umístěním v teráriu.

Pokud narazíme na jedince "tvrdohlavce", nepomůže snad nic, jen vytrvat a želvu nechat, ať si na svoje prostředí v teráriu zvykne. Nevyndávat při projevech nespokojenosti a vydržet! Člověk většinou vyhraje, a proto vám všem přeji, abyste se dokázali s želvou dohodnout po dobrém a nemuseli nikdy použít svoji převahu. Ony nám to nedělají naschvál, to si pamatujte. Přeji vám všem hodně trpělivosti s vašimi želvími miláčky.