Zimování a odzimování želvy

Zimování není podmínkou života suchozemské želvy, nýbrž schopnost přežít období, které by jinak nepřežila, kterou nikdy po celý život neztratí!!!

Na toto téma mi chodí spousta dotazů, tak se tady pokusím podrobněji popsat tuto problematiku. Zimování a vše s tím spojené je strašákem nejen pro některé zkušenější chovatele, ale hlavně pro většinu začínajících chovatelů bez ohledu na věk. Strach, zda to zimované suchozemské želvy zvládnou, má snad každý – vždyť je to vlastně další člen rodiny. Podle mě právem, neboť zimování a vše s tím spojené je asi nejtěžší období během roku pro želvu bez ohledu na její věk.

V přírodě želvy zimují a má to samozřejmě svůj opodstatněný důvod, a tím je: NEVHODNÉ PODMÍNKY PRO ŽIVOT! Pokud je zima teplá (např. v Řecku, kde teploty v lednu hravě vyskočí na některých lokalitách na 20–25 °C), želva se klidně na čas částečně probudí, a to i několikrát během zimování. Nebo v případě dobrého počasí pouze odpočívá a vůbec se tvrdě nezazimuje, protože nemá potřebné podmínky. O tvrdém zimování jako takovém můžeme mluvit, když se teploty dostanou dlouhodobě pod 10 °C. Jinak se jedná pouze o odpočinek a sníženou aktivitu (jako příklad lze uvést zimní nečinnost v teráriu).

Na toto choulostivé období se želva musí, jak v přírodě, tak v umělém chovu, řádně připravit. Nelze se ze dne na den rozhodnout "budu zimovat" a vrazit želvu do sklepa či ledničky. Takové zacházení sice někteří jedinci přežijí, ale riziko úhynu je obrovské. Takto to může neznalému chovateli procházet i řadu let a žije mylně v přesvědčení, jak dokonale to má vše zvládnuté – až jednou neprobudí. Stačí málo: horší kondice želvy či i menší zdravotní problém (na první pohled neviditelný) a želva tuto zátěž prostě už nezvládne.

Mrzí mě, že tuto choulostivou problematiku začali někteří "velkovýrobci želv" používat v boji o zákazníka a leckdy se jejich tvrzení rozcházejí s realitou. "Nejlepší je želva zimovaná, je to přírodní postup a jediný nejlepší..." a podobné propagandistické slogany si můžete na internetu přečíst jak v inzerátech, tak v různých článcích. Zimovat malou želvu je prostě riskantní a hlavně není potřeba (viz níže). Příroda je leckdy nemilosrdná a drsná, každého slabého jedince z říše zvířat trestá bez ohledu na věk a pohlaví smrtí, a tím zajišťuje přežití jen těch nejsilnějších. Nic nového pod sluncem – slabší umírají, a že jich není málo, potvrzují i protřelí cestovatelé, co se pohybují v končinách, kde suchozemské želvy žijí v přírodě. Prostě uhynou a život jde dál, jako by se nic nestalo.

Na jaře, když porovnáte dva jedince stejného věku zhruba ve věku 9 měsíců, je zimovaný jedinec bez přírůstku, malý – na rozdíl od nezimované želvy, která je až o 1/3 větší s přírůstky jak na velikosti, tak na váze. Na první pohled je vidět, které to prospělo. Pokud takto zimovaného jedince dáte do venkovního výběhu, začne znatelně růst až někdy začátkem prázdnin, a to mu už bude skoro jeden rok! Podmínkou je ovšem teplé jaro, což u nás leckdy není.

Ale co u nás doma? Také chceme přírodní selekci? Rozhodně ne! Každý z nás chce přeci pro svoji želvu udělat jen to nejlepší. Proto, než se rozhodnete zimovat, zvažte všechna pro a proti a zeptejte se sami sebe: Jsem schopen želvu zimovat a mám dostatek vědomostí a hlavně vhodné podmínky?

Rozdílnost chovu ve venkovních výbězích je hlavně v klimatických podmínkách a prostředí, v jakém jsou želvy chované. To, že nemůžeme srovnávat počasí v Řecku s naším středoevropským, je jasné snad všem, a tomu také musíme přizpůsobit roční rytmus želv.

Počítejme, jak je tomu u mláďat:

• Příprava na zimování: cca 1 měsíc
• Zimování: 1 – 2 měsíce
• Probouzení: 1 měsíc
• Útlum při přemístění do venkovních výběhů: 1,5 měsíce
• Celkem: +- 5 měsíců

Také se to dá vysvětlit takto:

• Želva se vylíhne během letních prázdnin.
• Když konečně začne přirůstat, dáme ji zimovat – růst se zastaví.
• Probudíme ji a když začne přijímat potravu a přibývat, dáme ji ven do výběhu (chladnější prostředí než v teráriu) – růst se zastaví.
• V plném létě se aktivuje a začne narůstat, nastane přelom prázdnin (chladnější noci, kratší dny) – růst se zastaví.
• Konec léta: dáme ji do terária, začíná růst.
• Konec podzimu: dáme ji zimovat – růst se zastaví.
• A jsme opět na začátku...

Takto dlouhodobě rozkouskovaný život nemůže v konečném výsledku přinést nic dobrého a ani vzdáleně se neblíží podmínkám v přírodě! Celková doba odpočinku nebo stagnace je tedy 5 měsíců. Pokud nastane léto později (např. jako v roce 2010), může želva stagnovat i déle a na růst nám zůstává pouze nepatrná část roku. Když po zimování začne želva běhat, ještě neznamená, že začíná růst – než má opravdu měřitelný přírůstek, trvá to určitou dobu (ve venkovním výběhu se vše ještě prodlužuje). Takový režim je zátěží pro dospělou želvu, natož pro 5cm prcka, který v těchto podmínkách pak prakticky roste velice pomalu.

V lokalitách výskytu je většinou příjemné a teplé počasí. Na následujících grafech je už pouhým zběžným prostudováním vidět, jak rozdílné je počasí v Řecku a u nás v celoročním pohledu:

Takové želvy, které jsou chované již většinou ve venkovních výbězích, nemají žádné problémy se zimováním a usínají i probouzejí se přirozeně ve venkovních výbězích. Při tomto způsobu dochází pouze k přesunům již spících želv do vhodných prostor (zimoviště) a v předjaří zpět. Veškeré usínání a probouzení se děje bez našeho přičinění a na nás je pouze kontrolovat, zda nějaký jedinec není nemocen nebo oslaben. V našich podmínkách sice zimují podstatně déle než v přírodě, ale když jsou v dobré kondici, zvládají dle počasí zimování 5–6 měsíců bez problémů. Toto se ale netýká malých želv!

Také zimování v domácích podmínkách nedělá želvám větší problémy při dodržení postupů pomalého usínání a simulování podzimu. Co nejvíce se snažíme nic neuspěchat, to je velice důležité.

1. Říjen – začátek příprav: Želvě postupně snižujeme svícení a teploty v chovných prostorách (např. svícení o 2 hodiny týdně). Začínáme omezovat i stravu. Během tohoto období ji můžeme častěji koupat, aby se postupně vyprázdnila.
2. Přesun do bedýnky: Zhruba po 4–6 týdnech, kdy bude želva již málo aktivní, ji přemístíme do připravené "zimovací bedýnky" (dostatečně velké, protože v ní želva mění polohy). Použijeme dostatečně navlhčený substrát – např. lesní hrabanku, kokosové vlákno či hlínu s pískem.
3. Chodba / tma: Z bytových prostor želvu i s bedýnkou přemístíme na chladnější a tmavší místo (např. chodba). Bedýnku přikryjeme prodyšnou látkou, aby byla zaručena tma, a nezapomínáme ji kontrolovat.
4. Studené prostory: Následují další přesuny do stále studenějších prostor (veranda, garáž), až se dostaneme na ideální zimovací teplotu +1 až +5 °C. Pozor na hlodavce! Je nutné bedýnku zabezpečit pletivem. Také hlídáme tvorbu plísní v substrátu (případně jej vyměníme).
5. Kontrola a délka: Želvu během zimování pravidelně kontrolujeme a vážíme. Nesmí výrazně ubývat na váze a teplota nesmí klesnout pod nulu. Starší jedince zde můžeme ponechat 3–4 měsíce a poté zahájíme postupné probouzení (viz odzimování).

Po zkušenostech doporučuji těm, kdo se rozhodnou pro zimování malých želv, počkat až na 3. zimu jejího života! Důvodem je, že želva už je dostatečně vitální a zvládne i nějaký ten drobný přehmat začínajícího chovatele. Musíme si uvědomit, že nikdy nedokážeme dokonale nastavit a simulovat podmínky při zimování tak jako v přírodě, kde to během zimy dost kolísá. Během 1. zimy dochází k přírodní selekci – pro slabší jedince je zimování krajně riskantní! Čím mladší želva je, tím je náchylnější a méně odolná.

V domovině sice zimují hned tu první zimu, ale zima tam přichází daleko pozvolněji a želva má dostatek času se připravit. V umělém chovu se snažíme rizikům vyhnout. Názory a návody na toto téma se různí, ale každý chovatel chce na jaře probudit vše, co dal na podzim spát. Už jsem četl i názor, že když nebudete zimovat, ztratí želva tuto přirozenou vlastnost – to není pravda! Vždyť v přírodě zimují jen tehdy, když je k tomu příhodné počasí. Pořídil jsem si více dospělých želv, které nebyly nikdy zimované, a u mě zimují normálně bez jakéhokoliv problému.

Doporučení pro ty, co chtějí zimovat dříve: Pokud se želva nachází přes léto ve venkovním výběhu a budeme ji zimovat (platí i pro dospělé), je nejlepší ji nechat až do pozdního podzimu přirozeně usnout venku a pak pouze přenést do studeného sklepa (teplota +3 až +7 °C je ideální) do bedýnky s vlhkým substrátem (lesní hrabanka, lignocel). Na podzim je nutno ji více hlásit, aby se nezahrabala tam, kde ji nenajdeme, nebo neumrzla při prvním mrazíku (na noc ji můžeme přenášet do zateplené boudy).

Mláďata zimujeme asi 3 měsíce, dospělé celou zimu (je vhodné občas želvu převážit – při úbytku váhy pod 20 % ji raději dříve probudíme). Budíme opatrným postupným navyšováním teplot klidně po dobu 14 dnů. Jakmile je želva čilá, můžeme ji vykoupat ve vodě o teplotě prostředí, ve kterém se zrovna nachází (v žádném případě v teplé vodě!). Zimování želv z terária je problematičtější – je potřeba postupně snižovat teplotu, stravu i svícení dlouhodobě, dokud želva neusne. Případně lze k simulaci podzimu použít ledničku s důkladnou kontrolou vlhkosti.

Další užitečné články k tématu (Želví rok):

• Želví rok 2010
• Želví rok 2011
• Želví rok 2013
• Želví rok 2014
• Želvy, co nezimují

1) Želva chovaná od jara do podzimu ve venkovním výběhu, v zimě v teráriu:
V tomto případě je zimování přímo nevhodné a vůbec ho nikomu nedoporučuji. Malá želva se líhne většinou během července a srpna. Zhruba do konce září zůstává u chovatelů ve venkovním výběhu či uvnitř. Želvičce trvá 2–3 měsíce, než se dostane do "tempa" a začne pořádně jíst. To období jí vydrží do jarních měsíců, kdy přichází první útlum. To nám vyhovuje – čekáme na příhodné teploty a želva během května putuje do venkovního výběhu. Změna průměrných teplot směrem dolů způsobí menší aktivitu a želva odpočívá. Nástupem léta opět ožije a aktivuje, což vydrží do konce srpna. Během září ji navrátíme do terária, kde pomalu ožije do plné aktivity. Pobytem ve venkovním výběhu 4–5 měsíců si želva náležitě odpočne, zimování tedy nejenže nepotřebuje, ale ani nevyžaduje.

2) Želva chovaná celoročně v teráriu (ven se nedostane nebo jen omezeně):
V tomto případě je zimování vhodné, ale radím zimovat až třetí zimu, kdy je větší a odolnější. Želva projde podzimním útlumem (snížená aktivita, menší příjem potravy). V teráriu jí mírně snížíme teploty a svícení a umožníme jí odpočinek. Během roku takto umožňujeme želvě odpočinek ve formě snížení teplot a svícení. Máme pak tři možnosti:
- ANO (zazimuji: želva je v útlumu, věřím si, mám podmínky a je zdravá).
- NE (nechám ji jen odpočinout v teráriu při snížených teplotách).
- NE (nechám ji v klidu, protože neprojevuje žádné známky únavy, žere a je akční – počkám na další rok).

Hlavně želvy chované v domácích podmínkách jsou většinou málo otužilé. V přírodě funguje nemilosrdná selekce, zatímco doma neseme plnou odpovědnost my:

• Doma: Rozmazlené želvy (teploty, strava) | Příroda: Daleko odolnější, otužilejší
• Doma: Chceme želvu vždy probudit | Příroda: Přírodní selekce, slabší umírají
• Doma: Riziko nevhodné přípravy | Příroda: Dlouhodobá a přirozená příprava
• Doma: Riziko špatné teploty v zimovišti | Příroda: Ideální, želva se přizpůsobí

Platí pravidlo: pokud se na zimování necítíte, tak se mu raději vyhněte! Při větší a zásadní chybě je to pro želvu konečná, přičemž želva zimování bezpodmínečně k životu nepotřebuje. Většinou si chybějící zimování během roku nahradí sníženou aktivitou třeba ve venkovním výběhu. Pokud se i přesto stane, že se vám želva sama zazimuje v teráriu, vypněte veškeré osvětlení, nechte ji odpočinout a nezapomeňte hlídat vlhkost substrátu! Vždy je třeba mít se na pozoru, zda se nejedná o nemoc a nepoplést to se zimováním.

Vše jsou to mé vyzkoušené poznatky a postupy a nikomu je nenutím – mně fungují, ale klidně můžete aplikovat i jiné návody. Hlavně a znovu zdůrazňuji: zimující i odpočívající želva musí být vždy ve vlhkém prostředí, v žádném případě v suchu!