Vrozené vady želv

Tak jako u lidí, tak i u suchozemských želv dochází k různým vývojovým vadám, a to přímo během vzniku v samotném vajíčku během inkubace. Podílet se na tom může mnoho příčin, včetně genetických dispozic rodičů. Toto téma bych ale raději nechal na vědcích, kteří se genetikou přímo zabývají.

Mým úkolem je přiblížit všem milovníkům želv, co je v chovu může potkat, pokud se jim podaří želvy úspěšně rozmnožovat. Z různých časopisů a televize již možná znáte dvouhlavé želvy a jiné anomálie. Velmi omezené množství takto postižených jedinců má možnost dožít se alespoň několika dnů života. Většina želv s vážnými deformacemi (pokud se vůbec vylíhnou živé) během několika dní umírá – jsou prostě neschopné samostatného života. Pak jsou vady, které umožňují želvě za určitých daných okolností přežít.

Dnes si povíme něco o dvojčatech. Mohou se vylíhnout jak různě srostlá (se společnými orgány pro oba jedince), tak zcela oddělená a spojená například pouze pupeční šňůrou. Ukážeme si i příklad přímo z mého chovu.

Dne 2. 8. 2014 se v mém chovu vylíhla z jednoho vajíčka běžné velikosti druhu Testudo hermanni (želva zelenavá) želví dvojčata. Byla spojená pouze pupeční šňůrou, což je z pohledu přežití pro zdravější želvu dobrá vyhlídka. Z toho jedna želva – a to ta menší – je znatelně deformovaná a bez života. Druhá jeví známky zdravého jedince, bez viditelných anomálií. Pupeční šňůru jsem zaškrtil vlascem a počkám, až odumře (zčerná) a následně se želvy oddělí. Vše si můžete prohlédnout na fotografiích.

Zajímavé na tom je, jak se dokázaly bez problémů vejít do jednoho vajíčka běžné velikosti. Vše se navíc obešlo bez deformací většího jedince (přestože menší želva je velká jako 1/3 běžně vylíhnutého mláděte). Dá se předpokládat, že vývoj obou jedinců byl zdárný až do doby, než došlo k upřednostnění vývoje jedné z nich ze strany přírody.

I malá odumřelá želva má vizuálně prakticky všechny znaky zdravé želvy (souměrný karapax, nevyvinuté, ale vytvořené drápy ve správném počtu, hlavu a oči). Žijící želva má velkou šanci na přežití – vidím to na 75 %. Zatím zůstává v inkubátoru při zvýšené vlhkosti a v odděleném boxu.

Pokračování – oddělení želv:
Dne 5. 8. 2014 byla malá uhynulá želva úplně oddělena (po předchozím zaškrcení pupeční šňůry). Jak můžete vidět na obrázcích, rána nekrvácí a zbytek pupeční šňůry se už do želvy nezatáhne – postupně s největší pravděpodobností odumře. Pak zbytek uříznu zároveň s plastronem a dezinfikuji. Želva vypadá spokojeně a má 90% šanci vše přežít bez následků.

Závěrem k případu:
Želva (dnes 2. 10. 2014) normálně přijímá stravu a její chování není odlišné od jiného jedince. Lze tedy soudit, že neměla žádnou vrozenou vadu a malá uhynulá želva byla pouze genetickou chybou, jakýmsi "přívěškem a parazitem". Proto uhynula, zatímco větší želva nebyla nijak poškozena.

Od chovatelky Silvie jsem dostal e-mail. Jde o další chybu při vývoji suchozemské želvy ve vajíčku, tentokrát druhu Testudo horsfieldii (želva stepní). Proč se tak stalo, lze pouze spekulovat, ale každá vývojová vada se projeví výraznou odchylkou od běžné praxe. V tomto případě je to délka inkubace, která je skoro dvojnásobná než má ve skutečnosti být. Pokud se inkubační doba prodlouží zhruba o 1/3, dá se to ještě považovat za běžnou odchylku, zde ale došlo zjevně k něčemu neobvyklému.

Dobrý den,
obracím se na Vás jako na kolegu chovatele želv. Chtěla bych se s Vámi podělit o jeden případ. Chovám želvy čtyřprsté a obvykle se mi vylíhnou za cca 70 dní. Letos se mi při stejné teplotě vylíhlo jedno mládě za 134 dní (ostatní normálně). Mládě mělo při vylíhnutí velký žloutkový váček, zaškrtila jsem ho, ale nedávala mu velké šance. Nyní je to týden od vylíhnutí, váček byl odstraněn a mládě až na nepravidelnost štítků vypadá normálně. Jen zatím nechce moc přijímat potravu. Nemáte zkušenost s takto dlouhou délkou inkubace a takhle "postiženým" mládětem?
Děkuji moc, Silvie

Hodnocení tohoto případu:
Zkušenosti s takovými případy mám samozřejmě. Výrazně delší délka inkubace znamená, že ve vývoji bylo něco špatně. Vidíte to i na žloutkovém vaku, který se nezatáhl, znekrotizoval a odumřel. Proto jste velmi správně zvolila jeho zaškrcení a odstřihnutí. Želva má nějakou vrozenou indispozici a její šance přežít je 50:50. Je především ochuzená o výživu ze žloutkového vaku, který se běžně zatáhne do dutiny břišní a slouží jako zdroj potravy a energie v prvních dnech života.

Při bližším pohledu na fotky je zřejmé, že želva má hodně paštítků! (Paštítek = rozdělení štítku na dva, nebo zcela atypicky vytvořený tvar na krunýři). Nemusí to samo o sobě hned znamenat něco smrtelného, ale souvislost s vývojem tu je. Ani spodní plastron se vzhledem k věku nevypnul (zůstávají viditelné záhyby). Další známkou problémů je mdlé zbarvení – zdravé želvy bývají bezprostředně po vylíhnutí ostře, leskle zbarvené.

Aktualizace případu (9. 10.): Dostávám e-mail od chovatelky: „Tak želvička už není mezi námi. Našla jsem ji další den bez známek života.“ Pro mě žádné překvapení, vše k tomu směřovalo. Přírodní selekce v těchto případech funguje na 100 %. Přežijí jen ti neschopnější a nejodolnější – což je pro chovatele někdy velmi smutné.

Reakce jiných chovatelů s podobným osudem u želvy stepní (Pozitivní případ!):

"Dobrý večer pane Miloši, v chovu u čtyřprstých jsme se také dočkali prodloužené inkubace o 4 týdny! Ošklivé káčátko se nám však nevylíhlo. Želva má pěkný krunýř bez paštítků, žloutkový váček v pořádku, ale potrápila nás její nechuť k životu. Od října byla zahrabaná v mechu. 1x týdně jsem ji vytáhla, dala do vody a pak do krmení (utekla z něj). Nyní je to pár dní, co se konečně chytla. Už baští, čile běhá a roste za dva. Sice se vylíhla později a slabší, ale teď už nás myšlenka na postižení opouští, hurá!"

Další chovatelé se setkali s vrozenou vadou a podělili se s námi o zážitek, který leckdy končí úhynem (prognóza bývá špatná). Zde ale alespoň existovala šance na přežití.

Dobrý den, pane Miloši. Posíláme foto našich zelenavých dvojčátek.
Měli společný váček, ležely na boku v poloze 69. 2 dny jsem je vyklubávala, protože ony nejevily snahu. Po poradě na veterině jsem jim váček bavlnkou přiškrtila. Byl boj proplést se mezi osmi nožičkami. Jeden centimetr velký váček byl plný života a velmi křehký (utržil ranku od drápků). Jednomu z dvojčat se nechutně vytahoval z bříška.

Prckové pak trávili 3 dny v teráriu a 3 noci v líhni na dně štamprle, aby byly v klidu u sebe, bříško na bříško, abych zabránila vytahování váčku. Ten se denně scvrkával. Šestý den jsem seschlou "šňůrku" odstřihla. Měly neskutečnou žízeň. Obě váží jen po 6 g a měří 2,5 cm (jsou poloviční oproti vrstevníkům, je to sranda). Z vajíčka na ně teď kouká líhnoucí čtyřprstá, to bude oproti nim buldozer :D.
S přáním pěkných dnů OVBP Černí

Aktualizace případu (od majitelů z 3. 1. 2014):
"Dělají nám velikánskou radost. Želvy jsou v naprostém pořádku, bez jakékoliv vady a překrásné. Neskutečně rychle rostou, z 2,5 cm je po roce a půl 8,5 cm a z 6 g je úctyhodných 120 g. Nyní krátce zimují a od léta už je necháme žít venku."
Na tomto případu je krásně vidět, že nikdy není předem nic ztraceno!

V červenci 2015 se vylíhla želva s vrozenou vadou v podobě dvou hlav. Dnes (11. 10. 2015) stále žije, leč její dny jsou bohužel sečteny (jsem si jist na 99 %). Taková genetická vada je prakticky neslučitelná se životem. Želva nevidí, nejí a nekoordinovaně se pohybuje. Žije pouze díky vstřebanému žloutkovému vaku, který jí coby zásobárna dává energii ještě na cca dva měsíce života.

Zajímavé na tom je, že jinak má želva zcela běžně vyvinuté tělo (krunýř, nohy, znetvoření tyto části nepostihlo). Naše dvojhlavá želva má prakticky kompletně srostlé obě hlavy k sobě bokem – má čtyři oči a dva zobáky.

U větších chovatelů je vylíhnutí takto dramaticky postižených želv občasnou záležitostí, pro laickou veřejnost to ale bývá šokující. Příroda zkrátka dokáže překvapovat – někdy smutně, jindy úžasně. Až uznám, že se blíží její konec, pomohu jí, aby byl odchod co nejméně bolestivý.