Deformace krunýře rachitis

Rachitis u želv, nebo také česky křivice, se u želv (jak suchozemských, tak i vodních) projevuje hlavně deformacemi celého karapaxu. U vážnějších případů dochází k deformacím také u ostatních kostěných částí želvy, a to zobáku, popřípadě končetin. Samotné želvy mohou tyto deformace, podle stupně poškození, značně omezovat jak v pohybu, tak v jídle (viz úvodní obrázek).

U samic hrozí neschopnost snést vajíčka a tento problém může vyústit až v úhyn želvy. Většina "domácích chovatelů" někdy ani neví, že je něco špatně, a takto postiženou želvu (různě deformovanou) považují zcela za normální. Vysvětlíme si, proč tento problém vzniká, jaké jsou hlavní příčiny vzniku a nakonec, co udělat pro to, aby se naší želvy tento problém netýkal.

Vzhled takto postižené želvy není moc pěkný a ten, kdo ví, jak vypadá zdravý jedinec, ihned při prvním pohledu zjistí, že něco není v pořádku. Na sérii obrázků uvidíte, jak mohou želvy někdy dopadnout. Míra deformací je různá – od želv placatých a hrbolatých až po naprosto atypicky deformované. Začneme od naprosto správně rostlých želv.

Zůstaneme pouze u suchozemských želv. Nebezpečí poškození vzniká už od prvních krůčků nově vylíhlé želvy. Pokud chovatel zanedbá chovné podmínky, začne jeho obrněný miláček špatně růst a už brzy na něm poznáme počínající rachitis. I půlroční malé želvy jsou často poznamenané, a to hlavně začínajícím výrazně hrbolatým krunýřem.

Deformace při nesprávném způsobu chovu se pak s postupem času pouze prohlubuje až do dospělosti. Mezi ně nemůžeme počítat želvy, které se vylíhly s atypicky tvarovaným krunýřem (vrozené deformace krunýře). Vyjmenujeme si hlavní tři příčiny vzniku rachitis (křivice):

1) Nevhodný chovný substrát

Většina suchozemských želv, hlavně v terarijním chovu, potřebuje ke zdárnému vývoji vhodný substrát včetně potřebné vlhkosti. Ten z vás, kdo zastává zcela suchý chov v kombinaci s nevhodným substrátem (jako příklad můžeme uvést kočkolit, kukuřičnou drť nebo různé granuláty), pozná na želvě velice brzy špatný růst. V chovu nemá cenu vymýšlet a nejlepší je použít již chovateli osvědčené substráty (nejlépe kombinací více povrchů dle prostorových možností). Při chovu ve venkovních výbězích vsadíme na ryze přírodní terény.

2) Nevhodná strava

Dalším neméně důležitým prvkem růstu želv je samozřejmě strava s přihlédnutím k potřebám daného druhu želv. Na okraj pouze podotknu, že v přírodě mají želvy jídelníček vcelku chudý, bohatý na vlákninu a omezený danou lokalitou výskytu. V domácích chovech se chovatelé často uchylují k výrazně špatné stravě, pokud se řídí pouze podle toho, co želvě chutná. Želvy jsou, jak já s oblibou říkám, "všežravci", a pokud my podlehneme tomuto nesprávnému pocitu, je to špatně.

Ani literatura (hlavně ta starší) nám moc nepomůže, spíše naopak. Zavařeniny, rohlík v mléce a jiné mňamky tam najdeme naprosto běžně. Velice špatné je také krmit želvy psími nebo kočičími granulemi, i když jim to velice chutná! Také granule určené pro suchozemské želvy, pokud nejde vyloženě pouze o lisované seno, jsou nevhodné pro dlouhodobý chov. Všechno tohle příliš hodnotné a nevhodné krmivo způsobuje nadměrný růst, a když to řeknu lidově, tak želva roste jako "prasátko v chlívku". Samozřejmě, takto rychlý růst se organismu želvy nepodaří ukočírovat a máme zde dalšího adepta na deformovaného jedince.

3) Nevhodné osvětlení a absence UVB

Třetím neméně význačným prvkem v terarijním chovu je vhodné osvětlení. Každý živočich potřebuje dostatek světla pro zdárný vývoj a želva není žádná výjimka. Proto by měly být chovné prostory dostatečně prosvětleny denním světlem. Těžko se bude zdárně vyvíjet jedinec pod skomírajícím světlem nevhodného barevného spektra.

Nedílnou součástí chovných prostorů je pak výhřevné světlo a hlavně UV osvětlení! Dostatek UVB záření je podmínkou zdravého růstu želv, neboť na jeho základě si každý jedinec přirozeně vytváří v těle vitamín D. Ten je (laicky řečeno) jakýmsi "ředitelem" rozdělování vápníku v těle želvy.

Jednoznačně lze říci, že želvám prospívá v letním období pobyt ve venkovním prostředí, a to nejen s ohledem na sluneční záření. Slunce nenahradí ani ta nejkvalitnější UV lampa. Právě proto ten z vás, kdo má možnost želvě dopřát slunění, ať to udělá. Nezapomeňte zachovat všechna pravidla chovu ve výběhu a při "venčení" želv (úkryt, ochlazovna atd.).

U malé želvy poznáme začínající rachitis už během prvního roku života hlavně podle toho, že každý štítek krunýře začíná jakoby výrazně vystupovat (želva začíná hrbolatět). To je první stádium těchto deformací a další následují, pokud neodstraníme chyby v chovu.

Na prvním obrázku je krunýř už výrazně hrbolatý a tato želva je určitě v pokročilejší fázi změn než želva na obrázku druhém. Na druhém obrázku je vidět špatný růst teprve v menší míře, jde o začínající změny a tím i lehčí formu rachitis. U obou želv je nejvyšší čas na změnu!

Část malých suchozemských želv se už vylíhne s různě mírně atypicky tvarovaným krunýřem. Tyto jedince nemůžeme řadit mezi želvy postižené rachitis, ale pouze mezi želvy "deformované" od vylíhnutí. Příčinou může být jak genetická chyba, tak problémy při líhnutí s vlastní skořápkou vajíčka.

Některým želvám se nepodaří vylézt zcela ven a část skořápky, která zůstane přilepená na krunýři, může ještě měkký karapax želvičky různě deformovat. Malá želva je totiž ve vajíčku jakoby přeložena, a teprve když se úplně zbaví skořápky, dochází během několika hodin k narovnání celé želvy. Pokud tomuto přirozenému procesu něco překáží, dojde ke zmíněným deformacím. U části těchto želv se během prvních měsíců karapax "vypne" do běžného tvaru, ostatním zůstane změna po celý život.

Jednoznačně se dá říci, že rachitis vzniká hlavně podstatnými chybami v chovu. Kombinace všech špatných faktorů najednou dokáže želvu zcela zničit a zapříčinit i její úhyn. Pokud je u vaší želvy lehčí forma rachitis (pouze mírně vystouplé štítky při zachování celkového tvaru), není to nic vážného. Jde v podstatě pouze o vzhled a želvu to nijak neomezuje; může být i v super kondici.

Je jednoznačně chybou, že si laická veřejnost suchozemskou želvu představuje jako hrbolatého tvora pod dojmem z obrázků z druhohor. Nejeden chovatel by vám mohl vyprávět, že právě hodně rachitická želva je pro laika (díky tomuto pocitu) nejlépe prodejná, což je škoda. S nástupem internetu se ale všeobecné povědomí o správném vzhledu a chovu želv mění, což je jedině dobře.

Také je potřeba dodat, že ne všechny druhy suchozemských želv jsou stejné a některé mají krunýř přirozeně zvlněný více či méně. Proto než začneme panikařit, měli byste si zjistit, jak má v dospělosti vypadat právě váš druh. Přeji vám všem, ať vám doma vyroste ta nejkrásnější želva.

Jeden příklad za všechny z praxe

"Dobrý den, píšu ohledně svého samečka želvy zelenavé. Dostala jsem ho, když mi bylo asi 5 let - což není věk, kdy bych byla na řádný chov připravená. Nechci však hledat zbytečné výmluvy - pointou je, že chov byl veden spíše spontánně než důsledně. Výsledkem je, že je můj 15letý želví princ výrazně rachitický - a takový je, co si ho pamatuji. Kam mé dětské vzpomínky sahají, neměl jiný tvar krunýře... takže mne nikdy nenapadlo pátrat, zda je to tak správně.

V bytě 4+1 má absolutní volnost - přelézá a oblézá co se mu postaví do cesty. Kromě pokročilého stádia rachitis (příčinu shledávám hlavně v nedostatku vápníku a UV záření) nejeví žádné známky nemoci - je velmi aktivní, socializovaný (nechá se hladit, jí z ruky) a žere bez problémů.

Hlavní, na co se chci zeptat je, zda byste mi doporučil nějaký postup změn, nebo mám radši ponechat vše tak, jak je na to želva zvyklá? Vychovali jsme si z želvy spíše kočku a byla bych nerada, kdyby tím zdravotně strádal ještě víc. Moc děkuji za odpověď, B.J."

euzelva: Na změnu je již příliš pozdě, a já bych nic zásadního v chovu už neměnil. Pouze se snažte zdravěji krmit. Protože nejhorší, co můžete udělat, je totálně překopat želvě i sobě váš společný spokojený život. Přeji pohodový chov.