Kozí příhoda

Kozí dobrodružství

Tak jak je už zvykem,  společně se zasmějeme nad dalším z příběhů naší chovatelky suchozemských želv, koní, morčat....... Paní Helena je hlavně  žena, která má celý svůj život spojený se zvířaty a o úsměvné historky není opravdu nouze a přesvědčí nás o tom i tato kozí akce
   
Každý den chodím dávat svému koni do výběhu čerstvou vodu ze studny. Má to ovšem jeden háček. Do té části naší zahrady, kde se nachází studna, je umístěno okno z maštale souseda. A v maštali se nachází kromě slepic, jednoho býka a občasných kocourů také koza. Koza bílá, obyčejná a nešťastná. Jakmile mě přes špinavé okno zmerčí, začne se hlasitě dožadovat pozornosti a kusu žvance. V okně je malá dirka, takže jí tam strkám různé pampelišky, jetel, co kde najdu. Koza si stoupne na zadní, opře přední o parapet okna zevnitř a mnou nabízené dobroty spořádá. Zdá se, že koza by byla docela spokojená, kdybych byla ženou v domácnosti a celý den trávila u okna. Jenže to já nejsem, takže koza stále naříká. Sousedovi jsem už několikrát říkala, že koza je zvíře zahradní, že se potřebuje pást a ne být přivázaná na půlmetrovém řetězu v tmavé smrduté maštali. Marně. Takže denně poslouchám kozí pláč a už toho mám vážně dost. Vymýšlím plán na kozí záchranu...

"Zlato, něco potřebuju! Ono to tedy není až tak pro mě...“ vyhrknu na Petra hned, co dorazí z práce." Ježíši, co zas? Mám hlad!“ odpoví přesně, co jsem čekala a tak naběhnu s nachystanou večeří. No musím si drahého předcházet, potřebuju-li něco, to se rozumí samosebou! Než se navečeří, vylíčím mu plán akce interně nazvané kozí úprk. Tak tedy, až bude tma, vyrazíme maskovaní ke studni. Před oknem maštale stojí stará slíva, jejíž větve se dotýkají střechy souseda. Vymyslela jsem, že jedna větev se ve větru ohne tak nešťastně, že shodí ze střechy tašku, tak spadne na další větev, ta praskne a rozbije okno do sousedovic maštale. Koza se pochopitelně lekne, přetrhne se jí obojek s řetězem a rozbitým oknem uprchne na naší zahradu, kde, já hlava dubová, zapomněla zavřít vrata ven. Geniální!

T

y jsi už fakt úplně praštěná! Já v noci někam polezu, taková blbost!“ klepe si na čelo Petr, načež já začnu hystericky brečet, že ta chudinka koza přeci...že to nemůžeme nechat tak být...že mě vůbec nemá rád a vůbec mě nechápe, když mi nechce pomoct....že si tam tedy dojdu sama. To ho dostane, riskovat, že potom všem se mnou ještě v noci pojede do špitálu na pohotovost se zlomenou nohou, to vážně nehodlá. K mé velké radosti. Vytahám ze skříně staré svetry po dědovi, montérky, gumáky se sešlapanou podrážkou, abychom nenechali nikde stopy a pro dokončení maskování též čepice zvané zmijovka. Do všeho se navlečeme hned, jak se setmí. Je něco po deváté večer a my, samozřejmě bez baterky, vyrážíme zahájit akci.

Teoreticky jsem to měla vymyšlené dokonale. To, co se ovšem semlelo, mělo k mému plánu asi tak daleko, jako naše koza na Hawai. Petr vylezl na starou slívu, v ruce nesl střešní tašku, kterou jakože hodí na zem a ta se rozbije. Jeho úkolem bylo zatřást větví tak, že ta se zlomí (no tu jednu větev kozí svobodě klidně obětuju) a rozbije okno maštale. Větev, na kterou se Petr právě snažil vyškrábat se však pod jeho vahou zlomila sama a Petr i s taškou spadli rovnou na mě, protože jsem stála šikovně pod ním. Petr zařval bolestí, asi se chudáček odřel, já se snažila popadnout dech, ale vzpomněla jsem si, že jsem přeci jen zaslechla rupnutí skla. Rychle jsem Petra odstrčila a mazala jsem k oknu, bylo rozbité, dost na to, abych dírou protáhla ruku a dosáhla na kličku.

Otevřela jsem okno a to už jsem slyšela dupání a funění. Nedbaje případné újmy na zdraví a Petrova varování, vlezla jsem oknem dovnitř. Koza pochopitelně začla šílet, mečet, škubat se, vrhat kozelce i slepičince a myslím, že jsem chytla i polaskání býčím ocasem po tváři, alespoň tedy bylo něco kravského cítit a tvář mě pálila. Škubající kozu jsem se pokoušela uvolnit z řemínku, co měla okolo krku, a když se mi to povedlo, nastala noční honička po maštali. Dodnes nechápu, jak tohle soused mohl neslyšet!!! Kozu jsem nahnala do rohu a vecpala si jí do náručí. V okně už čekal Petr a kozu ode mě přebral. Pustil jí na zahradu, aby byl ušetřen co nejvíce kopanců a škrábanců a tahal mě oknem ven. O díru ve skle jsem si roztrhla svetr, ale už jsem měla taky strach, tak jsme pádili domů

Tak to se ti opravdu povedlo! Já blbec jdu do toho ještě s tebou. Se na mě podívej, no a na sebe taky!“ nadával Petr. Měl pravdu. Oba jsme byli celí zpocení, od hnoje a potrhaní. Mě ovšem hřálo u srdce, že jsme to přeci nějak zvládli a koza se spokojeně pase na naší jetelíčkem a pampeliškami porostlé zahradě, jak jsem se byla o hodinu později přesvědčit.

V osm ráno klepe soused na vrata, zda jsme neviděli jeho kozu. Prý byl v noci ukrutný vítr a jemu spadla taška ze střechy. Omlouval se, že nám zřejmě potloukla strom a že nám to vynahradí. Kozu tedy nenašel. Po detailním průzkumu zahrady jsem jíinenašla ani já, jen chomáček chlupů z dědova svetru na rozbitém okně, o němž si soused zřejmě myslel, že jde o chlupy kozí. Radovala jsem se. Koza je volná, určitě se teď prohání někde na louce za vsí.

Moje radost však netrvala dlouho. Kolem poledního jsem z okna zahlédla souseda, jak vede svou kozu na zbrusu novém řetězu. No, tak zažila koza alespoň malé noční dobrodružství a dá-li pán bůh, přestane se na mě Petr zlobit do letošních Vánoc.

Doufám, že jste se pobavili, tak jako já a společně se budeme těšit na další úsměvné historky se zvířaty  od paní Heleny.

autor: Helena

Grafická úprava: Miloš euzelva

Copyright ©