Koně a já

Od koní po želvy

Zde Vám všem nabízím příběh jedné chovatelky koní, která se stala nakonec i chovatelkou suchozemské želvy. Pokud budu mluvit za sebe, jsem rád, že jedna želva skončila právě v těchto rukách, protože o osud této želvičky se bát nemusím.

A teď už představuji příběh, co napsal sám život, a kdo z nás nemá své tajné přání, nesplněné sny, zklamání o které by se rád někdy podělil, možná proto, aby setřásl něco, co ho provází a tíží celý život...........

Jak se nebát neobléct koně do pyžama

19. 11. 2011

Je to už dávno, co jsem s konečnou platností zjistila, že koně budou mým životem. Maminka mi vyprávěla, jak už když jsem byla v kočárku a jeli jsme kolem ohrady s koňmi, plakala jsem, když mě od ní chtěla odvézt. A tak to začalo, asi jako u každého milovníka těchto ušlechtilých a neuvěřitelně dobráckých stvoření. V mých deseti letech to už moji rodiče nevydrželi, dítko jsem byla paličaté, a dovolili mi u nás na chalupě navštěvovat jezdecký oddíl.

O koních jsem tehdy nevěděla nic a první pokusy o venčení malého poníka končily spálenýma rukama od lonže, umačkanou holení, když se poník rozhodl v půli výcviku ulehnout a převálcovat mě. Jsem ale nadšenec a nepřekonatelná láska a touha se koním věnovat zvítězily a u koní jsem zůstala. Připadala jsem si ohromně důležitá, když mi majitel stáje v mých třinácti letech plně důvěřoval a svěřoval mi své desetihlavé stádo i na celý víkend na starost a bez dozoru. Těch chvil jsem využívala, dokonale jsem vyčistila koním boxy, upravila ohradníky, koně vypucovala do vysokého lesku, a když měl některý zranění, s radostí ho léčila, čistila rány, kapala kapičky do očí, vázala bandáže a dokonce vytahovala střečky ze zad, pokud se u některého hříběte objevily. Nikdy jsem stáj neopouštěla bez ujištění, že koníci jsou stoprocentně v pořádku a ve stáji je vše hotové. A byla to i obrovská dřina, jejíž následky cítím už dnes na svých zádech i kolenou. Nikdy jsem však nelitovala. Koně mě naučili obrovské odpovědnosti, trpělivosti a spolehlivosti, co víc si rodiče malého špunta mohou přát?

Měla jsem štěstí, že náš majitel byl člověk „ přírodní“ a koně choval velmi přirozeně. Jako dítě jsem tomu nerozuměla, všude jsem viděla ty načančané boxy, luxusní deky, které měli koně na sobě ve špatném počasí a naši koně byli polovinu roku ve dne v noci venku, špinaví a deky neznali. Nechápala jsem to a s majitelem jsem se často dohadovala. Dnes s úsměvem vzpomínám na zdravé stádo, které nikdy netrpělo rýmou, alergiemi a z hříbat rostla statná zdravá zvířata. Vzpomínám na klisny, které nikdy neměly problémy s porodem. Na ochotu koní pod sedlem, kdy žádný nevyváděl, nevyhazoval, jednoduše proto, že byli chováni ve stádě v přirozených podmínkách a jejich psychika a kondice byly naprosto perfektní. Upozorňuji, že to vše bylo v době, kdy o nyní tolik propagovaném horsmanschipu a chovu koní přirozeným způsobem, který dnes plní stránky koňáckých webů, nikdo nic netušil.

Užívala jsem si ta báječná léta, milovala naše koně a trávila u nich veškerý volný čas. Pak ovšem přišla první rána, která mi zlomila srdce. Po revoluci šli koně v rámci restituce k novým majitelům a zůstala nám Jiskra, dvacetiletá kobylka, zasloužilá sportovkyně i máma vynikajích hříbat. Milovala jsem ji, jezdila jsem především na ní, poprvé s ní okusila plavení koní. Milovala i ona mě? Dost možná ano. Vedla jsem ji po cestě na pole, které měla orat a uprostřed cesty plápolal ohýnek z nahrabaného listí. Ona se jen vtěsnala mezi mě a oheň, aby mě před ním uchránila. Vedla jsem ji ke hřebci, patnáct kilometrů koncem listopadu. Ona měla deku a já se klepala zimou. Na poli nás zastihla sněhová vánice. Zastavila se, bokem proti větru a tak, aby mě před tím sněhem chránila, stála tak dlouho, dokud vítr nepolevil a já s ní nemohla hnout.

Můžete mě mít za blázna, ale já dodnes věřím, že mě měla tak ráda, že mě chtěla chránit. Možná mě považovala za hříbě, koneckonců, byla jsem pořád skoro dítě. Proto jsem neváhala ani minutu, když začala řeč o jejím prodeji. Bylo mi necelých osmnáct let a Jiskra měla cenu masa, od mamči jsem dostala tisíc korun zálohu a nadšeně ji nesla majiteli s tím, že si příští týden Jiskru doplatím a bude moje. Neumíte si představit, jaká bezmoc a neštěstí mě zaplavily, když jsem o týden později místo tichého ržání ve stáji neslyšela vůbec nic. Majitel mi řekl, že mě chtěl ušetřit problémů a peněz, že kobyla byla stará, platila bych prý jen veterináře, tak ji radši prodal jinam. Až kamarád mi později řekl, že byla odvezená na jatka. Doma mi visí její ohlávka a rána v srdíčku se už nikdy nezahojí.

K osmnáctým narozeninám jsem od táty dostala velkorysý dar. Třicetšesttisíc korun z pojištění mladých, které mi celý můj život platil. Na otázku, jestli chci raději počítač nebo koně, byla jasná odpověď. O půl roku později jsem v šest ráno se starou avií vyrazila na Orlík pro svého koně! Byl jím hubený, vytáhlý, čtyřletý teplokrevný valach Ben. Uměl chodit pod sedlem, ale jen ve stádě a jinak vlastně nic. Doplatila jsem ho penězi, které jsem si vydělala na brigádě, koupila si nové sedlo. Domů jsem ho vezla 30. listopadu 1996 v půlmetrovém sněhu. V polovině cesty jsme zastavili, já otevřela boční dveře nákladního prostoru, jehož podlaha byla ve výšce mého pasu. Nade mnou se tyčilo nervózní obrovské zvíře, kopající do stěny a řvoucí, až mi uši zaléhaly. Polkla jsem, dveře zabouchla a zbytek cesty nepromluvila ani slovo. Tak, teď mi tenhle divous má říkat pane. Zachvátila mě panika, že to nedokážu, že se nedokážu o koně sama postarat, že ho nezvládnu, když bude divoký. Doma měl připravený velký box v maštali a ohradu, vše jsme s tátou o víkendech vybudovali a měl tu být sám, druhého koně jsem mít nemohla. Jenže kůň je stádové zvíře a to vše mi Ben časem mnohokrát dokázal.

Zážitky z prvních vyjížděk a vůbec veškerou manipulací s Benem byly, jednoduše řečeno, divoké! Bez stáda se Ben choval naprosto nezvladatelně, jediné, co ho plně ovládalo, byl strach. Strach, že někde vyskočí tygr a prokousne mu hrdlo, jakmile se jen v křoví pohnul ptáček, strach, kvůli kterému si v noci odmítal lehnout a tak ho časem bolela záda, můj strach o něj, o nás oba a strach mých rodičů. Ben měl všechno, nádhernou stáj, bohaté ekologické krmení, nádhernou výbavu a veškerou mou péči, já měla Bena, krásného dospívajícího koně, koně, kterému jsem vůbec nerozuměla! Byla jsem na to sama, žádný koňák v okolí nebyl, tak mi nezbylo, než začít úplně jednoduše od studia. Ponořila jsem se do knih o koních o jejich chovech, o koních divokých. Prolézala internet a pak mi to všechno došlo. Ben neměl vůbec nic z toho, co kůň potřebuje!

Neměl stádo, se kterým by si budoval sociální vazby, se kterým by řádil a učil se. Neměl vůbec nic přirozeného, jen sterilní box a výbavu dle poslední módy. Spal ve stáji, kde byl schovaný i při sebeméně horším počasí, navlečený v dece s utěsnými dveřmi a oknem. A já ho milovala, milovala natolik, že jsem nedokázala pochopit, že mu tím vším prostě strašlivě ubližuji. Začala jsem ho tedy chovat jinak, bohužel jsem mu nemohla dát druhého koně a tak mi nezbývalo, než pochopit koňskou duši a tak trošku se stát koněm sama. Dívala jsem se na koně ve stádě a odkoukávala jejich komunikaci. Všimla jsem si, že když kůň chce, aby jiný popošel, postrčí ho na zádi, tak jsem Bena učila chodit na vodítku s delším bičíkem, jímž jsem ho pobízela na zádi, za čas už stačil jen pohled na jeho záď a on se rozešel. Odkoukala jsem, že koně před tlakem uhýbají a že jsou velmi citliví. Na vše stačil jemný tlak mých prstů na správném místě a jeho reakce byly vždy žádoucí. Výcvik rychle postupoval, bez násilí a časem bez pomůcek, Ben byl ovladatelný i ve volnosti. Zahodila jsem uzdečku s tím odporným železným udidlem, pořídila jsem si provazovou ohlávku, jejíž uzlíky dokážou tlačit na těch správných místech a začala jezdit i bez sedla.

Získala jsem obrovský smysl pro rovnováhu a svého koně se naučila ovládat jen na ohlávce s vodítkem. Vše naprosto logicky. Ben něco udělal a já si zapamatovala, jaký podnět z mé strany tomu předcházel. V té době se k nám začaly dostávat informace od věhlasného světového cvičitele koní, pana Pata Parelliho, který mou teorii v podstatě předváděl v praxi a celý koňácký svět ho obdivoval a tisíce koní zřejmě děkovaly. Všechno šlo pomalu a postupně, ale kůň má obrovskou paměť a jen hlupák ji nedokáže využít. Učení Parelliho mohu všem doporučit, jeho ucelený výcvikový systém nám s Benem pomohl k vybudování celoživotního partnerství.

Ben mě začal respektovat a já měla pod sebou odvážné a spolehlivé zvíře. Naučil se chodit do rybníka, do přepravního vleku a vše na základním principu pobídek. Pokud neposlechl, místo trestu a násilí jsem ho přiměla couvat. Rád pak šel dopředu a to kamkoliv, jen když si mohl od couvání odpočinout. Na malý tlak mé dlaně na týlu mi sklonil ochotně hlavu a já se tak nemusela šplhat na 170 cm vysoké zvíře pokaždé, když jsem mu potřebovala nasadit ohlávku. Pochopil, že nejsem predátor (a koně člověka za predátora považují), ale přítel, spojenec a přesto vůdce. To musím zdůraznit, kůň musí vědět, že jste jeho pán, alfa zvíře jeho stáda, rád se pak podvolí a to nikoliv ze strachu, ale protože v jeho přirozenosti je poslouchat vůdce.

Vůdcem stáda se v přírodě stává ten nejsilnější a nejchytřejší jedinec, nikoliv ten nejzlejší. Takového Vás pak kůň rád kamkoliv následuje. Bylo by na dlouho líčit každičkou metodu výcviku. Ale pokud by měl někdo zájem, ráda vše vysvětlím. Ben se odnaučil strachu a to tím, že jsem mu do výběhu nainstalovala spoustu zajímavých předmětů, otevřený deštník, který ve větru poletoval. Nejdříve se ho Ben bál, ale pak si přirozeně zvykl a bylo po problému. Měl na zemi velkou igelitovou plachtu a pokud chtěl jít na oves, musel ji přejít. Nakonec jsem ho bez problémů mohla do igelitu celého zabalit. Rozdělala jsem ve výběhu oheň a přiměla ho to přeskočit. Vymýšlela jsem mu různé „blbinky“ a on se stával odvážnějším a navíc měl přes den ve výběhu i zábavu a jeho psychika nelenila. Nepostával už unuděně u ohrady, ale bavil se, žil!

Postupně s nástupem dalšího podzimu jsme s tátou postavili ve výběhu dřevěnou boudu a Bena jsem přestala při nepřízni počasí a v noci vodit do maštale. Zvykl si a za celý svůj život neměl jedinkrát rýmu. Byl alergik, ale jeho stav se venku podstatně zlepšil. Tentam byl kašel, jímž mě v noci dříve budil, protože se vyválel v prašné slámě a pak špatně dýchal. Na deku padá prach, víckrát ji Ben nepotřeboval. Na zimu mu narostla pěkná hustá srst a tím, že jsem ho denně nečistila, kožní maz spolu s lupy a prachem tvořily výbornou izolaci. Voda z jeho těla stekla, sníh se nedostal ke kůži. Koně mají vynikající systém, jak se ubránit špatnému počasí. Jejich srst se dokáže natáčet proti směru větru a tak je chránit. Když zabalíte koně do deky, tuto schopnost mu vezmete. Musíte se pak bát, že až deku sundáte, zhýčkaný koník nastydne.

Když jsem ho koupila, měl Ben rovněž problémy s kopyty. Měl hnilobu střelky, proto nikdy nestál na pilinách, ty jsou příliš kyselé a hnilobu jen zhoršovaly. Výběh měl zčásti zpevněný i oblými kameny, kde mohl postávat a přirozeně si brousit kopyta, když bylo blátivo. Seno dostával ve výběhu na různá místa, a tak jsem ho po celý den zaměstnávala, aby se nenudil. Než prozkoumal a sežral všechny hromádky, dopoledne bylo pryč. Nechyběla samozřejmě čistá voda. V létě, kdy bylo suchu a hrozilo přesušení kopyt, vodívala jsem ho plavit, nebo ho nechávala stát v potoce. Podkovy jsem sundala, kůň, který nesportuje a nechodí jen po silnicích, je na nic nepotřebuje. Naopak, podkova brání kopytu v řádném růstu. Zamezuje došlapu střelky na povrch, a tím se kopyto hůře prokrvuje. Nedostane se tak do něj dost živin, aby rohovina dobře rostla. Úpravu kopyt mi kovář prováděl jen dvakrát ročně a já tak ušetřila a ještě se radovala z každé pochvaly od veterináře, když přišel na odčervení či odběr krve, i od kováře. Ben nebyl nikdy nemocný a v jeho devatenácti letech mu i veterinář hádal pouhých deset!

Jsou to tři měsíce, kdy mi Bena navždy vzala lidská závist či vyřizování osobních účtů. Našel se člověk, jenž mu přerazil zadní nohu a já musela Bena uspat. Když mi v náručí umíral, promítly se mi všechny naše společné chvíle. Procházky po zdejších lesích a lukách, kdy za mnou navolno chodil jako pejsek, jeho řehtání, jímž mě ráno zdravil. Umřel doufám spokojený, poslední rok života žil ve stádě. Oblíbil si jednu kobylku, kterou jsem s ním brávala na vyjížďky, tak měl i přátele a dostal konečně vše, co kůň potřebuje. Navždy se budu ptát sama sebe, jestli byl šťastný, ale jedno vím jistě, snažila jsem se z celého srdce mu dát vše, vše co potřebuje kůň, nikoliv, co se líbí mně. Bený, nikdy nezapomenu a děkuji za vše!

Na koně jsem nezanevřela, ačkoliv jsem si musela dát čas, pohled na ně mě bolel a myslela jsem si, že to už nikdy nedokážu. Dojíždím však k majiteli, kde byl Ben ustájen a který má ještě tři kobylky a z toho jedno hříbě, s jehož výcvikem mu zkouším pomáhat. Využívám zkušeností s Benem a můžu jen říct, že cesta přirozenosti je jedinou správnou a vždy budete mít vedle sebe ochotného partnera, který s Vámi půjde i do toho pověstného ohně. Prožila jsem u koní hodně, zažila i důsledky nesprávného chovu, které stály koně život a o nichž zde nepíši, jen vím, že stačilo málo a mohli tu ještě být. Tak ať nám koně jdou...

 Želvy

PS: jenže teď si možná říkáte, proč na „želví web“ píši o koních? Možná proto, že se tu rádi scházíme my všichni, co milujeme nejen želvy, ale všechna zvířata, tak proč si i o těch ostatních nepopovídat? Ale ony i ty želvy u mě s koňmi souvisí...

Jednoho rána mě v autobuse cestou do práce prostě napadlo, že bych chtěla želvu. O želvách jsem nic nevěděla a nikdy se o ně nezajímala. Řidič autobusu je ovšem můj přítel a naše debata se zrovna točila kolem filmu S tebou mě baví svět, kde mimo jiné padla i legendární hláška malého Pepína: „Když já jsem chtěl jen tatínkovi říct, že si sebou do baťůžku vezmu želvičku...“. A bylo to. Jak prosté. V práci jsem nedělala nic jiného, než že jsem na internetu studovala narychlo druhy želv. Jediné, co jsem věděla bylo, že chci želvu suchozemskou. A jelikož jsem člověk, který musí všechno řešit ihned, už kolem poledne jsem měla s jedním chovatelem domluvenou odpolední schůzku.

Vláčkem jsem si jela pro svou první želvičku. Měla jsem ji tři týdny, když jsem tři dny po Benově smrti o ni přišla. Nešťastnou náhodou. V tu chvíli mi došlo, že můj život možná už nikdy nebude spojen s koňmi, ale bez želvy už žít nedokážu. O dva dny později jsem si od stejného chovatele dovezla o rok starší želvičku, rovněž želvu stepní a na počest všem koním a s přihlédnutím k latinskému názvu této želvy, dostala jméno Horsí (můj malý koníček). A tak jsem se stala i chovatelkou želv, našla nové přátele na našem „želvím webu“ a vím jistě, že jsem udělala dobře. Teď už ale musím jít, Hors se právě probudila, musím jí nakrmit ;-)

Tak to jsem já, její milovaný Horsí (Testudo horsfieldi - želva stepní)!

autor: Helena

Grafická úprava: Miloš euzelva

Copyright ©